Šest titulů se Spartou, dva se Slavií. Neznám nikoho takového jako já, marně přemítá Petr Vrabec

„Nepoštěstilo se mi, abych trénoval ve Spartě, takže když jsem dostal nabídku od Karla Jarolíma, samozřejmě jsem neodmítl. Nejdřív jsem s ním šel do Synotu, pak ho oslovila Slavia a on si vydupal, abych tam šel s ním. Byly to skvělé roky,“ vzpomíná Petr Vrabec na angažmá v Edenu završené ziskem ligových primátů, na které Slavia čekala dvanáct let.

„Spousta kamarádů a známých mi nemohla odpustit, že jsem vyměnil Spartu za Slavii, ale já fotbal od mládí miluji a chtěl jsem ho dělat i poté, co jsem skončil s aktivní kariérou. A dělat ho s Karlem Jarolímem, to byla velká škola,“ přiznal Petr Vrabec ve studiu Sport.cz, kde se zastavil cestou na trénink v současném angažmá.

To pro změnu v Brozanech, kde dělá asistenta svému někdejšímu spoluhráči ve Spartě Jiřímu Němcovi.

„Dělám mu i tiskového mluvčího, protože Jirka před kamerou ani do mikrofonu či novin mluvit nechce. Nejdřív se trošku hádáme, ale nakonec jdu a mluvím já. Ale funguje nám to spolu dobře,“ rozesmál se u mikrofonu Sport.cz Vrabec.

Ty dva spojuje nejen společné angažmá ve Spartě, ale i jedna zapomenutá reprezentační epizoda. Když totiž v kvalifikaci o postup na mistrovství světa v USA hostil společný národní tým Čechů a Slováků v červnu roku 1993 v Košicích Rumunsko, byli ti dva vyloučení v rozpětí pěti minut. Závěrečnou čtvrthodinu tak společně trávili v šatně…

„Všechno ale dobře dopadlo, protože Peter Dubovský měl střelecký den a nasázel Rumunům hattrick. Nakonec jsme vyhráli 5:2. V posledním zápase, který jsem za reprezentaci sehrál,“ vzpomíná bývalý hráč Sparty a poté Jarolímův asistent ve Slavii na vítězství, které nakonec na postup na světový šampionát stejně nestačilo. A samozřejmě i na svou reprezentační derniéru.

„Byly tři roky po revoluci, takže každý fotbalista si chtěl zkusit zahraniční angažmá. Já dostal nabídku ze Stuttgarter Kickers, klubu, který hrál druhou bundesligu. Smůla byla v tom, že se před mým příchodem obměnil prakticky celý kádr a zůstali jen dva tři hráči. Zkušenosti chyběly, skončili jsem šestnáctí a sestoupili. Druhá bundesliga se zrovna v té sezoně navíc redukovala ze dvaceti účastníků na osmnáct.“

Během angažmá ve Stuttgartu se potkal Petr Vrabec se dvěma fotbalisty, z nichž se později stali slavní a úspěšní trenéři.

Vybavuje si ještě vůbec Thomase Tuchela, který figuroval na soupisce Kickers? A jak vzpomíná na Jürgena Kloppa, jenž hrál za Mohuč, kterou Kickers i díky gólu Petra Vrabce 4:1 porazili?

I to se dozvíte v další epizodě pořadu Kopačky na hřebíku. Sběratel mistrovských titulů Vrabec v ní vzpomíná, jak se ve Spartě vůbec objevil, jak poprvé přijel z Mladé Boleslavi autobusem na Florenc a šlapal na Letnou dvě hodiny pěšky celý nervózní, co ho v kabině čeká.

Řeč ale samozřejmě přišla i na sparťanská tažení pohárovou Evropou počátkem devadesátých let, na nultý ročník Ligy mistrů a výhry nad Marseille či Barcelonou.

„Dvakrát jsem získal Křišťálovou kopačku za gól roku, což byla v mé éře televizní divácká anketa hledající tu nejkrásnější branku. Jenže pro mě je a zůstane tím nej gólem stejně ten, který jsem vstřelil na Camp Nou z trestného kopu Barceloně,“ potvrzuje Petr Vrabec a přidává i vzpomínky na angažmá na Žižkově či třeba v Blšanech.

Přitom po celou dobu ve studiu Sport.cz přemítal, zda snad zná hráče, který by byl podobným sběratelem mistrovských titulů jako on. Výjimečným tím, že jich šest získal se Spartou a dva se Slavií.

„Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nikoho takového neznám,“ mohl se nakonec pochlubit v podcastu, do kterého se určitě s chutí zaposlouchají nejen příznivci Sparty a Slavie.