Článek
Jak vzpomínáte na poslední mistrovství světa v roce 1990, kterého se naše reprezentace, tehdy ještě československá, zúčastnila? Bylo to asi poprvé, co jsem nějak vnímal šampionát s naší účastí. Sledoval jsem všechny zápasy, fandil jsem. Dost jsem to prožíval.
Tehdy v útoku řádil Tomáš Skuhravý. Podobný typ, jako vy... Jo, to byl silový hráč, vynikající hlavičkář. Máme podobné postavy, hodně jsem ho sledoval.
Díval jste se na zápasy doma nebo někde s partou? Většinou jsme se sešli u někoho doma a koukali společně. V té době už byla televize i u nás v hospodě, takže jsme zápasy sledovali i tam.
Co teď dělají vaši kumpáni ze Smetanovy Lhoty? Vídáte se ještě? Teď budou sledovat zase tohle mistrovství. Moji kamarádi mně zůstali, mám stejné od mládí. Budou mi držet palce přímo na stadiónu, chystají se do Německa na všechny naše zápasy.
Jaký jste byl člověk před těmi šestnácti lety? Vyrůstal jsem na vesnici. Důležitý pro mě byl fotbal, pak kamarádi. Prostě normální kluk.
Měl jste tenkrát velké fotbalové sny? Ani jsem nepomyslel na to, že bych někdy třeba mohl nastoupit na mistrovství světa. Chtěl jsem hrát ve Smetanově Lhotě, to pro mě bylo všechno. V tu dobu jsem se vyučil, připravoval jsem se, že se zapojím do pracovního procesu, chtěl jsem žít normálním životem. Na nějakou kariéru jsem vůbec nemyslel.
Na vrchol jste vyletěl až v pozdějších letech. Proč? Je to všechno o práci, dřív jsem tomu asi tolik nedával. A taky jsem měl štěstí na trenéry, kteří se mi věnovali. Poslouchal jsem je a dělal, co mi řekli. Občas jsem si přidával, třeba jsem o dovolené chodil běhat. Když jsem věděl, že mi to pomáhá, hned se zvedlo sebevědomí.
Nechyběla vám v mládí větší průbojnost? To nevím. Pokud jde o fotbalové věci, na tréninku a na hřišti, myslím si, že jsem dost průbojný.
Kdo vám jako první řekl, že z vás může být výborný fotbalista? Když jsem se dostal do Sparty, pan Veniger v rezervním týmu říkal, že jednou budu hrát za první mužstvo. Ten mi hodně věřil. Hodně se mi věnoval i pan Jarabinský. A na trenéry jsem měl docela štěstí i v Belgii. Tam nastal ten zlom, když jsem hrál v Lokerenu.
Ze Sparty jste do Belgie odcházel jako průměrný hráč. Spousta lidí asi musela koukat, kam jste to v cizině dotáhl... Asi jo. Když jsem odešel ze Sparty, ztratil jsem se z očí a vrátil se, až když mě Pepa Chovanec povolal do národního mužstva.
A teď s ním budete hrát na mistrovství světa... Ve fotbale nic víc být nemůže. Přišlo to skoro na závěr mojí kariéry, poslední šance si zahrát na tak velkém turnaji.
Taky se to nemuselo podařit. Dlouho jste byl zraněný. Když jsem se zranil, byly chvilky, kdy mě přepadaly černé myšlenky. Léčba nepostupovala tak rychle, jak bych si představoval. A doktor, co mě operoval, už začínal být pesimistický. Ale nikdy jsem nepřestal věřit. Takže jsem se do toho vrhnul naplno a začal poctivě makat. A nakonec se vyplatilo. Mohl jsem nastoupit už o měsíc dřív, než byly původní předpoklady.
Jak moc vám v léčbě pomohla psychika? Dělá hodně. Člověk musí mít pevnou vůli. Měl jsem v hlavě sen: mistrovství světa. To byla velká motivace. Občas jsem si řekl: To nezvládnu. Ale pak jsem si hned vzpomněl na ten šampionát a zase jsem měl sílu do léčby. Motivace byla rozhodující.
Než jste se zranil, měl jste spoustu nabídek. Pak to trochu utichlo. Nebylo se čemu divit. Bylo to vážné zranění, všichni vyčkávali, ptali se na můj zdravotní stav, byli v kontaktu s mým manažerem. Ale nikdo si netroufne dát zraněnému hráči hned smlouvu. Nechávalo mě to v klidu, soustředil jsem se jen na léčbu, abych byl stoprocentně a co nejrychleji zdravý. Teď to můžu zase začít sbírat...
Dortmund vám nabízel prodloužení smlouvy i po operaci... Dali mi nabídku ještě před zraněním a odmítl jsem. Pak by mi dali novou, ale už ne za těch podmínek, jako když jsem byl zdravý.
Proč jste se rozhodl v Borussii skončit za všech okolností? Chci zkusit jinou zemi. Byl jsem tam pět let, cítil jsem na sobě, že potřebuju změnu, nový impuls. Z Německa mám pořád nabídky, ale chci něco jiného.
Kam vás to táhne? Rád bych někam do tepla, k moři. Byl by to hezký závěr kariéry. Mám problémy s průduškama, určitě by se mi tam ulevilo.
Nemáte strach z dalšího stěhování? Nebojím se. Když půjdu do jiné země, je to zase o řeči, kterou musím zvládnout, ale v cizině už žiju deset let. Věřím, že se přizpůsobím.
Dáte při rozhodování hodně na manželku Hedviku? Je to tak půl na půl. Konečné rozhodnutí je ale vždycky na mně. V první řadě je fotbalová stránka, pak to ostatní. Nešel bych někam, kde to bude dobré pro život, ale fotbalově nic moc.
Máte nějaký časový horizont, do kdy chcete mít jasno o novém klubu? Zatím žádný, čekám na manažera, jestli se objeví něco jiného.
Mluvilo se o Palermu. Šel byste do Itálie, když je teď tamní liga opředená skandály? Co vím, tak Palermo v tom není zamotané. Ale určitě to tam není jednoduché.
A co nabídka z Monaka? Ta byla podmíněná trenérem, který šel z Monaka právě do Palerma. Tím to padá. Kdyby zůstal v Monaku, asi bych tam šel.
Rozhodne i to, zda budete mít v novém klubu šanci stát se hvězdou? Takhle já nepřemýšlím. Už chci spíš klid, nežiju životem hvězdy.
Špičkoví fotbalisté jsou dnes také hvězdami showbyznysu. Vy se v tomto světě ale zřejmě moc nevyžíváte... Nechci být moc na očích, snažím se tomu bránit.
Není to složité? Jsou akce, kterých se musíte zúčastnit. Ale že bych sám něco vyhledával, to ne. Byl jsem opak některých hráčů z Dortmundu. Němci jsou tak naučení. Chtějí být co nejvíc vidět. Já se chci ukazovat hlavně na hřišti.
A co různé exhibice? Když si tam jedu zahrát fotbal, tak proč ne. Bylo moc příjemný, jak nás pozvali s Tomášem Rosickým a Markem Jankulovskim do Madridu, kde hrály týmy Ronalda proti Zidanovi. To bylo nádherné.
Chodíte s manželkou na večírky? Jen na ty povinné akce, jako třeba Fotbalista roku. Jinak ne.
Jaké jste ve svém okolí zaznamenal reakce na reklamní spot firmy T-Mobile, v němž si navlékáte malý dres? Všem se to líbilo.
A vám? Je to docela vtipný.
Věděl jste od začátku, že vám přidělí "titulní roli"? Říkali mi to. Já jsem na tohle vděčný objekt... Nikdo jiný tam nebyl, tak jsem šel.
Dokázal byste v televizní reklamě prezentovat třeba i osobního sponzora? Tomu se vyhýbám.
Můžete prozradit, co zažíváte před fotbalovým zápasem? Máte ještě ve svém věku někdy trému? To ani ne, ale napětí tam je. Stačí, aby rozhodčí písknul a vtáhne mě to do hry. Vnímám pak jen dění kolem sebe na trávníku. Taky záleží na tom, jestli je to třeba zápas na mistrovství světa nebo normální ligové utkání. Na velkých turnajích, které se hrají jednou za život, je nervozita a napětí logicky větší.
Chcete i po mistrovství světa v reprezentaci pokračovat? Pokud budu zdravý a ve formě, rád bych. Cítím se dobře, zatím nemám potřebu končit. Když budu prospěšný, pojedu dál.
A budete hlídat mladší hráče... To ne. Vždyť ti mladí jsou dneska všichni v top klubech, není potřeba nějaký lídr. Hrajeme jako mužstvo, každý má svou roli. Nároďák nevede jeden hráč.
