Legendární trenér slaví 80 let. Humor je způsob, jak přežít, říká Škorpil

Začněme netradičně písní Plastic People of the Universe, kteří zhudebnili báseň Egona Bondyho: ‚Když je dnes člověku 20, chce se mu hnusem zvracet. Ale těm, co je 40, je toho vyblít ještě více. Jen ten, komu je 60, může jít se sklerózou klidně spát.“ Vám je dnes 80, jak byste jako mistr bonmotů pokračoval?

To jste mi dal nesmírně těžký úkol. Aby o tom člověk mohl něco říct, musí se osmdesáti nejprve dožít. Dnes je dlouhověkost jako taková způsobená farmacií. Kdyby například nebylo péče mého internisty, tak bych tady už s nějakou dávkou pravděpodobnosti nebyl. Dříve lidé přirozenou smrtí odcházeli naprosto běžně a v klidu. Leč v dlouhověkosti se málokdy sejde tělesnost s duševnem. Takže buď převažují tak zvaní ležáci, protože to nezvládají pohybově, ale myslí jim to. Do druhé garnitury na opačném pólu patří ti, co jsou pohybově dobří, ovšem vyjdou z baráku a nevědí, kam se mají vrátit.

To je zdánlivé v tom, že tělesno je vidět zvenku, ovšem nevíme, jak vypadá vevnitř. A nevědí to ani doktoři. Cimický říkal, že žádní zdraví neexistují, že jsou jen nedostatečně vyšetření. A když máte vyšetřený jeden orgán vůbec neznamená, že jiný nemáte ještě v horším stavu. A duševno také až tak dobře nevidíte. Jednou za mnou přišel Pepík Masopust a ptal se, co já a kyčle, které jsem vyměnil před dvaceti lety. A s takovým nešťastným výrazem říká: ‚Pohybově nemám žádné problémy, ale představ si, že mám koupit tři věci, a vždy jednu zapomenu!‘.

(směje se) To má samozřejmě vývoj. Když se Sováka v padesáti ptali, jak se cítí, říkal, že když ráno vstává a má se rozejít, cítí se na osmdesát. Pak se to během dne srovná do skutečného věku, a když nastane večer, je jura. Obecně platí, že člověk se cítí tak, jak je zdravý. A na to pak odpovídám, že zdravím jen kypím a kartu mám na každé klinice.

To je pravda. Ale teď nevím, jestli je to s tou kartou na každé klinice dobře. Protože tím pádem se zabýváme prodlužováním života místo eutanazie. A otázkou je, jestli by eutanazie nebyla prospěšnější, protože člověk se nechce dopracovat k tomu, že se o sebe neumí a nemůže postarat. A čím jsem starší, tím více takových příkladů kolem sebe mám. Takže můžu říct, že žádná velká sláva to není.

Na oslavy jsem víceméně alergický. Myslím, že oproti jiným mám za sebou asi tři životy. A na tuhle otázku jsem vždy odpovídal, že oslavuji prací. Akorát teď s narůstajícím věkem jakákoliv činnost člověka více a více zmáhá, takže ji udělá méně, protože všechno trvá dýl.

Člověk musí být soudný. Soudní nejsou ani ti politici na nejvyšších úrovních, které vidíme okolo sebe. Myslím, že kdyby byli mladší, že by věci v řadě případů taky řešili jinak. Oni jsou svým způsobem po všech stránkách výjimeční lidé, protože by to jinak nebyli schopní vůbec dělat. Otázkou je, jak to dělají a co to přináší. Mám totiž pocit, že za těch osmdesát let svět tak rozes*aný jako teď ještě nebyl…

(skočí do řeči) S pinďourem? (směje se)

Jednou jsem přišel na fotbal na hrádeckou Slavii. Byla tam restaurace a někdo se ke mně hlásil. Nevím, kdo to byl. To se mi stává často. A ptá se mě: ‚Ještě si s ním hraješ?‘ A já povídám: ‚S vlastním, nebo cizím?‘ Tím jsem celou restauraci odrovnal. (směje se) Jinak zpátky k vaší otázce.

Z hlediska vývoje společnosti je velice smutné, že nejsou osobnosti jako takové. Kdyby byli, starci tam už dávno nejsou. Jelikož osobnosti nejsou, oni vítězí ze setrvačnosti a ve své podstatě to bude čím dál horší, protože vývoj společnosti spěje k tomu, že několik málo nejchytřejších udělá z celého lidstva blbce. Já bych v tomhle věku už nechtěl být ani prezidentem fotbalového klubu! (směje se) Tuhle jarní sezonu jsem poprvé přestal jezdit na zápasy ven. Ještě do konce podzimu jsem viděl až na výjimky všechny zápasy Hradce venku.

Taky. A pro někoho jsou únavné už dávno. Inženýr Karl (bývalý majitel Liberce, pozn. red.) se asi tak před rokem jednou pídil po tom, jestli přijedu do Liberce, že se mnou potřebuje něco probrat. Říkal jsem mu, že nepřijedu, protože jedu do Karviné. A on si divil: ‚Vy jedete takovou dálku?‘ Protože on nejezdil ani s námi, maximálně do Budějovic, odkud pochází. Nebo do vedlejšího Jablonce. Řekl jsem mu, že do Karviné jedu, protože se tam potkávám s vrstevníky a děláme inventuru, co mezitím umřeli. A říkám mu, že když tam jedu, koukám z okýnka, protože co kdyby to bylo naposledy…

Jojo, někdo mi říkal, že ho Trpišovský zmiňoval. Ale za nás nebyla nadstavba, devadesát bodů byl plný počet. Jak se to traduje od úst k ústům, zmenšili to na dvě. Ale říkával jsem až po třetím. Protože to tak skutečně bývalo, že jsme první dva zápasy vyhráli a třetí už ne.

Radost mi to dělá i nedělá, protože zároveň nevím, jestli to taky není jakási stupnice alzheimeru. Když jsem s Libercem létal po Evropě, s jeho vedením jsem jezdíval na Ruzyň mikrobusem. A představitelé klubu se celou cestu bavili o tom, co jsem kdy řekl inženýru Karlovi. Pro ně jsem totiž byl hrdina! (směje se) Ale mluvím o alzheimeru, protože jsem si byl vědom tak poloviny z těch, které tam převyprávěli. Druhou polovinu jsem zapomněl.

Tuhle jsem asi nikdy neříkal. Jednou jsem se s inženýrem Karlem potkal na chodbě a dostal jsem otázku, jaké jsou cíle na sezonu. Tak povídám: ‚Vyhrát ligu, vyhrát pohár a vyhrát UEFU! A on říká: Tak je to správně! (směje se) A když jsem byl na Dukle se Starkou a Ďuričkou (majitel), byť o mrtvých jen dobře, tak Ďuričko nesnášel Doseděla. Někoho jsme porazili 1:0 a gól dal právě Doseděl. A jak byl v nemilosti, byl i Ďuričkou negativně okomentován. Říkal jsem mu: Pane inženýre, Doseděl je tak zvaný utajený střelec. On má za úkol hrát celý zápas h…, oni ho pak přestanou hlídat a on udeří. Druhý den jsem přišel na Julisku a Starka mi povídá, že většího debila neviděl, protože Ďuričko přišel mezi akcionáře a říkal: ‚My máme trenéra, to je koumák, ten má tak zvaného utajeného hráče, který má za úkol hrát nic a pak udeřit!‘ (směje se)

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Z mého pohledu je humor způsob, jak přežít. Trenér je pod velkým tlakem, kdy ho to mele ze všech stran. Má pod sebou realizační tým, hráče mladý i starý, co hrají a nehrají. Nad sebou všechny ty chytrý a hlavně ty, co to platí. Před sebou média, za zády diváky, kteří řvou, co to tam zase poslal. Jednou jsem na semináři položil dotaz docentu Venglošovi, že se furt mluví o regeneraci hráčů, ale ať taky řekne něco o psychické regeneraci trenérů. Jenže na to mi neuměl odpovědět. Jedním ze způsobů je právě humor. Pomocí něho jsem vyřešil i ty nejsložitější situace. Třeba když Šinglár nechtěl Karlovi podepsat smlouvu.

Jak bylo v českých luzích a hájích zvykem, přišel befél a šup se Šinglárem do béčka. Řešili jsme to na nejvyšší úrovni. Já, můj tým a Karl. Říkal jsem: ‚Víte, že já toho přítelem nejsem, protože v Evropě to je běžné, že smlouva je o něčem, obě strany se ji snaží dodržet, plnit své povinnosti. Smlouva nějaké datum skončí, všichni si podají ruce, popřejí si štěstí a jdou od sebe. A ne že se pro výstrahu ostatním hráčům dělá tohle.‘ A na to mi můj chlebodárce říká: ‚Vy jako trenér Slovanu jste povinován být loajální k politice klubu.‘ A na to přichází můj humor a odpovídám: ‚Pane Karl, nesouhlasím s tím jako občan České republiky, ale jako pravověrný slovanista zvedám obě ruce pro!‘

Tak už jsme se znali. Proto jsem tam taky byl tolik let.

Jako teď, než to všechno zapomenu? (směje se) O knize mi říká spousta lidí. Knihu na mě zkoušel i Petr Urban. Tomu jsem řekl, že my dva můžeme dělat knihu, až ty naše dvě umřou.

Těch návrhů jsem slyšel od hodně lidí, kteří chtěli být spoluautorem knihy. Ostatně já bych si ji uměl napsat i sám. Psal jsem celý život. Když jsem patnáct roků trénoval hradecký dorost, do krajského plátku jsem dělal nejen tabulky, ale psal i příspěvky komentující dění u mládeže.

Samozřejmě, a proto už nic neříkám. Protože společnost se blíží totální debilitě, a dokonce impotenci. Kdysi profesor Radim Uzel pravil, že kdyby měl být souzený za to, kolik sestřiček poplácal po prdeli, že by dostal doživotí. V dnešní době se žena nemůže řídit písničkou o panence v koutě. Pro ně by kdysi byla potupa, že si jich nikdo nevšímá a nikdo ji po prdeli neplácne. Kdežto dnes je to obtěžování.

Neslyšel.

Myslím, že mně tohle nehrozilo a nehrozí. S mladými umím dělat. Nechám je pracovat, jen je trochu usměrním a pak pouze slíznu smetanu. (směje se) Ale pokud mluvím o směřování společnosti, tak tím nekritizuji. Ono to ani nejde. Jim to ani nepřijde, když se do této společnosti narodili. Moderní je teď třeba umělá inteligence. A poslední výkřik z tohoto hlediska je, že na základních školách chtějí rušit domácí úkoly, protože zjistili, že žáci jim přináší vypracovaný úkol umělou inteligencí.

Ne, protože bych se dostal do situace, že to dodnes nevím, kdo je Ladislav Škorpil. (usměje se) Děkuji, nechci.

Nebudeme říkat, že to je skepse. Vnímám celkový vývoj této společnosti. Vidíme, co se děje v politice, nevraživost mezi jednotlivými národy a státy po celé zeměkouli. V menším se to děje ve vlastních státech. Ještě v menším v rodinách. Neschopnost na něčem se domluvit je všude.

Po jednom zápase mezi Libercem a Hradcem Králové jsem se mého bývalého asistenta Kozla ptal, proč tohle a tamto, protože z mého pohledu to bylo protismyslné. A on mi řekl: ‚Když on se fotbal změnil‘. Co jsem já zakazoval, to je nyní moderní. Jako příklad dám rozehrávku ze středového kruhu vlastnímu brankáři. Když chceme vyhrát, musíme dá gól. Abychom dali gól, musíme hrát tam, kde je brána soupeře. Od ní máme balon padesát metrů a my ho na úvod kopneme, aby byl od ní sto metrů daleko. Jakou to má logiku z hlediska selského rozumu?

Nepochybně. On už dokonce není žádný. Alespoň trochu bych ho chtěl vidět, protože kdyby pánbůh dal a děti se nám vrátily čutat na plácek za barák, tak vlivem přirozenosti by měly začít hrát tak, že chtějí vyhrát a že jejich brána je tam, kde se dávají góly.

Když jsem podruhé působil v Liberci před šestnácti lety, on byl v Baníku. Po zápase jsme spolu seděli a on mi říkal, jak se těší na to, že už bude chodit jenom se psem. (směje se) A to bylo před šestnácti lety. Ale samozřejmě je to taky otázka nějakých momentálních nálad a tlaků.

Určitě. Je to taky tím, že byl brankář, tak se na hřišti tolik nenahonil. (usměje se) Je to vrozená schopnost dělat to na takové úrovni. Potřebujete k tomu i kus štěstí. Aby byl trenér úspěšný, musí k tomu mít i mančaft. A on má štěstí i v tom, že má v Plzni pana Šádka. To je velký dobrodruh, když si vezmeme, že si vzal půjčku, aby to v Plzni nějakým způsobem zachránil, a sázel na to, že peníze z UEFA nějak vydoluje. Klobouk dolů. Ale v případě Plzně měl hlavní slovo Křetínský. To je na Nobelovu cenu za vybudování konkurence, když do Plzně poslal půl mužstva, a ještě k tomu Horvátha. Všechny jsem měl v jednadvacítce. Kdyby s nimi ve Spartě měli rok trpělivost, tak by pro ni odvedli to, co pro Plzeň.

Petr Rada je můj kamarád, kterému jsem při vzájemných zápasech vždy říkal: ‚Tys mě s*al, už když jsi hrál za dorost Dukly. Protože když jsme hráli na Julisce s Hradcem, tak mi za zády rozhodčího kopal do hráčů.

Smál se tomu. To samý, když jsem na tiskovce v Liberci, kdy byl trenérem soupeře Uličný. Říkám mu: ‚Člověče, vždyť tebe už vyhodila celá liga!‘ A protože je na podobný souboje nastavený stejně, tak mi posunul program s propiskou, co tam byly na stole, se slovy: ‚Prosím tě, podepiš se mi.‘ (usměje se)

Mně dělá radost, když najdu v posteli polohu, kdy mě nic nebolí. Ale jestli mně dělá fotbal radost, je otázka. S minulou sezonou vznikla na klubech marketingová oddělení, která mají víc pracovníků než sportovní úseky. Nezáleží, jak se bude hrát, ale jaká bude show.

Jde to ruku v ruce, ale jde o to, v jakém poměru. Přijdu na hokej, na fotbal, chodím všude, a můžu ohluchnout. Dřív byl jen hlasatel, který informoval. Dneska na mě někdo řve od první minuty, protože to musí být show. Myslel jsem si, že se to třeba někde zarazí, proto jsem navštívil baráž o první ligu v basketu v hale, a při nástupu tam šlehaly za košem plameny, stejně tak když se povedla nějaká akce. Takového smradu tam bylo.

Jo, to už říkal praotec Brückner, když jsme se spolu bavili o tom, co píšou bulváry. A on na to, že lidi to chtějí. Za tohle se skryje všechno.

Že se tam hrnou nesmyslné částky peněz neznamená, že fotbal bude lepší. Když tady v Hradci hrála Dukla, seděl tady Míla Jícha, který do Dukly nastoupil jako sekretář ve 23 letech. Teď je mu 87, takže je tam 64 let. A říkal mi: ‚Kde jsou ty časy, když fotbal byl fotbalem. Teď už je to jenom o bankovkách‘. Mimochodem když jsem byl před pěti lety uveden do trenérské Síně slávy Unie profesionálních trenérů ČOV, kde jsou lidi ze všech sportů, a přede mnou tam bylo uvedeno asi šest fotbalových trenérů, Míla Jícha mi říkal, že bychom si měli tykat a v té souvislosti jsem mu říkal, kolik asi bylo trenérů, se kterými za ta léta pracoval. A on mi řekl, že za ta léta, co na Julisce dělá, si nejvíce váží třech trenérů. První byl Karel Kolský, druhý Jaroslav Vejvoda a třetím jsem prý já. Když mě takový člověk zařadí tam, kam mě zařadil, to je pro mě nad všechny ocenění a vyznamenání.

To je pravda. Užívám si ho, protože se stal zázrak. Něco o tom vím a moc o tom mluvit vzhledem k mému dlouholetému působení v magistrátních složkách nemůžu. Ale v tomhle případě bych použil jedno srovnání, jestli je dobře, nebo špatně, že jde do fotbalu tolik peněz. Když vešlo ve známost, že jedna noha fotbalisty stojí miliardu, kolik asi stojí všichni doktoři v hradeckém špitále? Ptám se, jakou to má logiku a jaký to má vůbec smysl.

Spekulují o tom média a někdo, kdo o tom nic neví. Pavel Nedvěd je osobnost v první řadě hráčská.

Je málo hráčů, kteří vás zaujmou na první pohled. A on mezi ně nepochybně patřil.

Když se mě někdo takhle podobně ptal, vždy jsem uváděl jeden verš z Božské komedie, který si nechal na náhrobek vytesat Dante Alighieri. ‚Nech lidi mluvit a jdi svou cestou‘. To mi vždy připadalo dost duchaplné.