Omluva Dioufovi, návštěvy zoologické i víra v Boha. Uchenna vypráví o Spartě i životě v Praze

Mladý stoper, který staví na první místo víru v Boha, na hřišti budí respekt. S tímhle svalnatým frajerem prostě do souboje jít nechcete, protože to bude bolet. „A věřil byste, že jako malý jsem byl celkem oplácaný?“ ptá se, když vycení zářivě bílé zuby. Což občas učiní i při výkladu o životě v hlavním městě, kde se od zimního přestupu z Baníku Ostrava slušně zabydlel. „Praha je úžasná,“ zasní se Uchenna.

Nejste první ani poslední, kdo tohle tvrdí. Čím vás metropole uhranula?

Je tu spoustu míst, kam se člověk může podívat. Když máme volno, moc rád chodím do zoologické zahrady. Když je teplo, mám rád procházky centrem města, třeba na Karlův most. Dá se toho tady dělat spoustu. Navíc tu vaří skoro jako doma. (usměje se)

Takže v restauracích s africkými pokrmy jste štamgastem.

Ano, přesně tak. V restauracích i obchodech. Vlastně mi ani nechybějí nigerijská jídla, protože je tu máte velmi dobrá. Sednu do auta a za patnáct, dvacet minut si dopřeju cokoliv, na co mám chuť. Díky tomu se člověku ani nestýská po domově.

Co si Emmanuel Uchenna objednává nejčastěji?

Úplně každý Nigerijec zná rýži Jollof (pokrm s rajčatovým protlakem, cibulí a chilli, pozn. red.). Pak mám také moc rád polévku Egusi (z mořských plodů s hovězím, pozn. red.). Kluci z Afriky, kteří hrají Premier League, ji jedí tak často, že si z toho různě dělají srandu. Je fakt super, že si na obojím mohu pochutnat i v Praze.

Držíte s dalšími Afričany v Česku hodně při sobě?

Jednoznačně. Třeba s Victorem Olatunjim jsme v kontaktu prakticky nepřetržitě. Je to spoluhráč, super kluk a můj moc dobrý kamarád. Rádi spolu trávíme volný čas. Skvělé vztahy jsem měl i s africkými parťáky v Baníku. Bavím se i s dalšími, které jsem potkal až v Praze.

I s těmi z kádru Slavie?

Ano, i s nimi. (usměje se)

Na hřišti ale na kamarádství zapomenete.

Jo, to je úplně jiný příběh. Beru to jako dva světy, jeden s druhým nemá nic společného.

V tuhle chvíli se skoro nabízí připomenout váš souboj se slávistou Dioufem v březnovém derby, kdy jste soupeře zranil. Jak se vám pak četla třeba slova Tomáše Holeše, který naznačil, že jste hráli záměrně tvrdě?

Mně to celé bylo moc líto. Malick musel střídat, navíc to podle prvotních odhadů vypadalo jako hodně vážné zranění. Neudělal jsem to schválně, to ani náhodou. Odkopl jsem balon a dost nešťastně mu dopadl na nohu. Po zápase jsem si na Dioufa sehnal kontakt přes jeho spoluhráče Igoha Ogbua. Mluvili jsme spolu, omluvil jsem se. On mi odpustil se slovy, že to chápe. A kladl mi na srdce, ať si nedělám nic z kravin, co fanoušci píšou na internet.

Šlo o vaše první pražské derby v kariéře. Jak tenhle zápas cizinec vnímá?

Derby je zápas, který sledují v Česku úplně všichni. Ještě než jsem přestoupil do Sparty, tak jsem na něj koukával v televizi. Těšil jsem se na to, že si budu moct zahrát tak důležité utkání. Byl jsem hodně namotivovaný. Mluvili se mnou spoluhráči i trenéři. Říkali, ať jsem sám sebou a dělám, co je mi vlastní.

Kteří spoluhráči to s vámi probírali nejvíc?

Samozřejmě Victor. Ale třeba i Pany (Filip Panák), Šulo (Lukáš Haraslín) nebo Wiesy (Tomáš Wiesner). Dávali jasně najevo, že je to velký zápas. A že není jen o tom, kdo získá tři body.

Jste před takhle důležitými zápasy nervózní?

Před výkopem každého utkání se modlím. A vím, že ať už se stane cokoliv, nikdy jsem v konečném důsledku neprohrál. Já udělám svoji část, odevzdám maximum. Bůh se postará o zbytek.

V zimě jste mohl kývnout Slavii i zůstat v Baníku. Nelituje člověk zpětně přestupu do Sparty, která skončila v tabulce za oběma soky?

Ne, ani trochu. Když následujete své srdce a rozhodujete se s klidnou hlavou, není důvod čehokoliv litovat. Nikdy. Ve fotbale je normální, že se občas nedaří tak, jak si představujete. Ale že bych někdy pochyboval o svém rozhodnutí? To vůbec. Cítil jsem, že ve Spartě chci být, a to samé cítím teď.

Pomáhá vám víra v Boha i při podobném přemítání?

Přesně díky ní nepřemýšlím, jestli jsem neměl jít tam, jinam, nebo někde nezůstat. Víra mě pohání vpřed. Jsem si neustále jistý, že věci jdou tak, jak mají. Kdykoliv se ocitnete v bouřce, stačí počkat a přežene se. Pak zase vyjde slunce.

Když budou mít fanoušci Sparty kliku, mohou na vás narazit v některém z pražských kostelů?

Jo, při procházkách se někdy stavím. Rád si na to udělám čas, jeden kostel mám dokonce kousek od domova. Ale vztah s Bohem pro mě není jen chození do kostela. Modlit se mohu úplně kdekoliv, klidně doma v obýváku. Beru to jako věc, která je pro mě hodně osobní.

Do nové sezony byste měl ve Spartě hrát důležitější roli díky odchodu Martina Vitíka do italské Boloně. Těšíte se?

Padá na mě větší odpovědnost, ale jsem připraven ji převzít. Za Viťase jsem moc šťastný. Těch pár měsíců, které jsme strávili v jedné kabině, jsem si užil. A učil se od něj, bral věci, které mohu využít ve své hře. Je to skvělý kluk, top hráč s top mentalitou. Přeju mu… Ne, spíš jsem si jistý, že se prosadí.

Sníte díky jeho příběhu také o některé z top evropských lig?

Ve světě fotbalu nevíte dne ani hodiny. Momentálně se soustředím jen na Spartu, chci s ní psát historii a vyhrávat. Přesně jako Martin. Bojoval za klub, teď odešel a všichni jsou na něj hrdí. Rád bych na Letné zanechal stejný odkaz.

Ke změně došlo i na trenérském postu. Jak se vám zamlouvá spolupráce s Brianem Priskem?

Od naší první rozpravy jsem z něj nadšený. Je to skvělý trenér, neustále s námi komunikuje. Umí přesně vyjádřit, co od vás očekává. Pro můj vývoj je důležité, aby mě kouč jen nechválil. Aby naopak tlačil na to, ať se zbavím nedostatků. Trenér navíc během kariéry hrával stopera, což je pro mě skvělé. Těším se na parádní sezonu pod jeho vedením.

Je to podle vás krok kupředu v porovnání s předchůdcem Larsem Friisem?

Víme, že nám minulá sezona nevyšla. Opakovat ji nechceme. Neustále pracujeme na nových věcech, třeba co se týče taktiky. Všichni se toužíme zlepšit.

Cítíte i větší pohodu v kabině?

Cítím. Minulý ročník byl průšvih, to je jasné. Všichni jsme si odpočinuli a jsme lépe naladění, což je moc fajn. Tvrdě makáme, ale často také vtipkujeme, střílíme si jeden z druhého. Člověk se díky tomu těší na každý trénink.

Jste v kabině jako živá voda, nebo spíše tišší?

Každý Afričan má rád zábavu. S Victorem si užíváme život i v šatně, často zpíváme a tancujeme. Myslím, že naše dobrá nálada je nakažlivá. Je sranda s námi být v jedné místnosti. (usměje se)

Na jaře 2023 jste kopal ve Vítkovicích, poté v Hlučíně a za rok a půl ve Spartě. Čekal jste, že to půjde takhle hopem?

No, upřímně… (zamyslí se) Řeknu to takhle. Rodiče mi odmala říkali jednu věc. Že i tisíc mil dlouhá cesta začíná jedním jediným krokem. A já díky víře vím, že se může stát cokoliv. Jak se to stane a kdy přesně? To už je na Bohu. Stoprocentně jsem věřil, že to takhle dopadne. Kdy? Na tom už nezáleželo. Každopádně jsem vděčný Vítkovicím i Hlučínu. V obou klubech jsem potkal úžasné lidi a slyšel o příbězích hráčů, kteří jimi prošli a teď hrají v top týmech. Inspirovalo mě to.

Plníte si dětský sen?

Přesně tak. I když v Nigérii jsem to měl trochu složitější, jako nejmladšího ze sourozenců mě rodiče moc nechtěli pustit z domu. Naštěstí mě nechali jít na testy do akademie v jiném městě. Sice na mě tlačili, ať si dokončím školu. Ale když jsem na testech uspěl a vzali mě do akademie, podporovali moji fotbalovou kariéru. Jsou na mě pyšní. I díky nim jsem teď ve Spartě.