Kněz za mnou byl až v Koreji. Petrášek o sedmi letech v Rakówu nebo Papszunovi

Raków se představí ve čtvrtek od 21.00 proti Sigmě v Konferenční lize, brzy bude hrát i na Spartě. Nikdo v Česku nedokáže vyprávět o polském klubu lépe než třiatřicetiletý obránce Hradce Králové. Strávil v něm sedm úspěšných let.

Když mu to program v Hradci dovolí, vyrazí Petrášek do Olomouce bývalé spoluhráče, trenéra Marka Papszuna a další lidi z Rakówa pozdravit. „S trenérem máme blízký vztah, prožili jsme spolu sedm let, on ze mě vychoval ze třetiligového hráče českého reprezentanta. Je pro mě důležitou osobou,“ podotýká Petrášek.

Moc ne, je to z ruky. Naposledy jsem tam byl s (asistentem trenéra v Hradci) Lukášem Váchou v rámci jeho trenérské edukace. Jeli jsme tam společně v květnu po zápase v Karviné, Raków hrál důležitý zápas o titul, bohužel ho nezvládl. Moc štěstí jsme jim nepřinesli, ale byl jsem rád, že Lukáš viděl, jak klub zevnitř funguje. I já vnímal, jaký kus cesty za dva roky, co tam už nejsem, Raków ušel.

V organizaci celého klubu jsem viděl obrovský posun, byl jsem až překvapený. Viděli jsme extrémně fungující organizaci, která šlape jako hodinky. Bohužel to neplatí pro infrastrukturu, stadionu se snad ani nedá říkat stadion, to jsou prostě jen čtyři tribuny. Ale lidé v klubu dělají, co můžou. Bohužel nemají podporu města.

Je to především velké politické téma. Vládnoucí strana, která je tam u moci už hrozně dlouho, podporuje spíš plochou dráhu než fotbal. Problém také je, že fanouškovská jádra jsou pravicová a vláda města je krajně levicová. Vznikl konflikt a fotbal trpí. Ovšem plochá dráha, i když tamní klub patří mezi nejlepší v Polsku, určitě nedělá městu takovou reklamu jako fotbal. Zpracovaly se na to i nějaké studie, přínos fotbalu oproti jiným sportům se ani nedá vyjádřit. Fotbal je číslo jedna a městu přináší obrovské zisky.

Světlo na konci tunelu je. Město už vykoupilo objekty, kde by se nový stadion mohl postavit. Věřím, že se to pohne. Tlak na město je velký.

Bylo to pro mě těžké rozhodování, protože mi v Česku začalo svítat na lepší časy. Udělal jsem si dobré jméno ve Viktorce Žižkov, s trenérem Zdeňkem Haškem jsme postoupili ze třetí do druhé ligy. Měl jsem vizi, že zůstanu, že budu mít lepší podmínky, že se tu budu rozvíjet. Ovšem pak přišla nabídka z Rakówa, která byla naprosto profesionální.

Bylo v ní zahrnuto vše možné. Jaké je město, bydlení, trenérský štáb, vize. Hledali hráče, kteří by zapadli do systému trenéra Papszuna, který tam přišel krátce předtím. Chtěli postavit tým, který okamžitě postoupí do druhé ligy a do pěti let do Ekstraklasy. My to zvládli během tří let. Ale přiznávám, že jsem měl zpočátku obavy. Viděl jsem se spíš na Žižkově, ale nakonec jsem se rozhodl, že tam půjdu.

Od prvního momentu jsem věděl, že jsem udělal strašně dobré rozhodnutí. Trenér i všichni okolo na mě udělali veliký dojem tím, jak brali vše extrémně vážně. Všechno bylo profesionálně nastavené, hrozně si věřili, což se mi líbilo. Tenkrát byl realizační tým o šesti lidech, dneska jich má snad čtyřiadvacet včetně kuchaře. Je to obrovská organizace.

Taky se tam nedostal náhodou. Slyšel jsem, jakým výběrovým řízením procházel. Trénoval čtvrtou polskou ligu, lidé z Rakówa se na něj jezdili dívat. Sledovali, jak působí na lavičce nebo jak komunikuje s hráči. Pak prošel snad sedmihodinovým přijímacím řízením. Kolovaly až legendy, jak to probíhalo. Vytáhli si dějepisáře, který trénoval čtvrtou ligu a pak se stal nejlépe placeným trenérem polské ligy. Je to velký příběh.

Extrémně férový a přísný. V mé poslední sezoně, která byla mistrovská, jsem se vracel po zranění a v jejím průběhu jsem se zranil znovu. Vím, že jsem byl v zimě na vyhození, musel jsem něco změnit. Rozhodl jsem se, že vyrazím do Českých Budějovic za Dominikem Kodrasem, který mi taky pomohl zachránit kariéru. Od té doby jsem zase jiný hráč. Ale chci tím jen nastínit, že jsem nebyl jako jeho syn. Každý, kdo týmu už neměl sportovně co dát, šel. Tým a celý klub se tak dynamicky rozvíjely, že bylo velmi těžké udržet tempo. V každém přestupovém okně bylo deset transferů dovnitř a deset ven.

Ze třetí ligy po mistrovský titul jsem zůstal sám. Z hráčů, kteří si zahráli i druhou ligu, u něj byli asi čtyři. Až v Ekstraklase se osa ustálila. Moc si vážím toho, že jsem v ní byl, protože vím, že nebylo fakt jednoduché se v kádru udržet. Člověk se musel rozvíjet, to mě hnalo dopředu. Trenér byl náročný, tvrdý a férový. Když jsem udělal chybu, přede všemi mi jasně řekl, co jsem udělal špatně. Mnohdy bylo velice těžké to skousnout, ale jedině tak jsem se mohl posouvat dopředu. Spousta hráčů to s ním nezvládla.

V jednu chvíli to bylo za hranou. I on sám to cítil. Šlo o to, jak expresně hráčům něco přikazoval. Nikdy tam nebyly urážky, ale hodně zdůrazňoval, že jste udělal chybu. Někteří kluci to hodně špatně kousali, na druhou stranu spoustu hráčů to zocelilo. Navíc v jednu chvíli už byl všude, chodil do studií, byla z něj velká hvězda. Sám poznal, že musí ubrat.

I Jürgen Klopp po konci v Liverpoolu říkal, že je totálně vyčerpaný. Marek Papszun byl na stadionu od sedmi od rána do deseti do večera. Byl tam sám. Když ještě bydlel ve starém bytě, jednou mi říkal, že se mu do něj ani nechce vracet, že je to černá díra. A radši spal na stadionu. Byl extrémní workoholik. Všechno dal klubu, všechno kontroval, to vás musí vyčerpat.

Pak už se chtěl dostávat do role manažera anglického stylu, měl silného prvního asistenta. Každopádně mu pauza určitě pomohla, mohl se věnovat rodině. Když se s ním teď bavím, cítím z něj úplně jinou energii.

Vážil jsem si toho, zároveň mě to posouvalo. Byl jsem hladový, chtěl jsem jít výš a výš, uvnitř jsem měl největší motor. My, co jsme byli v týmu déle, jsme byli strážci kabiny. Dbali jsme na to, aby fungovala. Každý, kdo přišel, měl od nás vždy veškerý servis, když jsme u něj cítili, že se chce včlenit. Fungovalo to skvěle. Když jsem přijímal roli lídra a měl pásku na ruce, snažil jsem se být co nejvíc sám sebou. Tak je to vždy nejlepší. Ostatní za vámi pak jdou.

Neřeknu vám, že jsem legenda, ale jestli to tak vnímají lidé, je to příjemné. Prošel jsem celou cestu od třetí ligy. Zažil jsem boom, který nastal po návratu Rakówa do Ekstraklasy. Ale fanoušci jezdili i ve třetí lize, která byla centrální. Hráli jsme třeba šest set kilometrů daleko a oni stejně přijeli ve velkém počtu. Cením si všeho. Postupů, dvou polských pohárů nebo titulu. Znamená pro mě strašně moc, když vidím, jakou stopu jsem tam zanechal a když mi třeba klub přeje k narozeninám na sociálních sítích a označuje mě jako legendu.

Určitě, ale jak jsem zmínil, vážím si všech úspěchů. Vzpomínám na jízdy otevřeným autobusem, plné město po triumfu v poháru, krásné pyro. Ale v paměti mi nejvíc zůstane ta cesta. Vše, čím jsem si prošel. Jen já a moji nejbližší víme, jaké úsilí mě to stálo. Pohár zvednete nad hlavu, máte hezkou fotku, ale pak to opadne. Teď ani nevím, kde mám medaile. Asi leží někde v krabici na půdě.

I v Koreji, kam jsem z Polska odešel, za mnou byla návštěva z Čenstochové. V dresu mě navštívil kněz z Čenstochové, který tam byl na církevní cestě. V Hradci za mnou byl taky, ale dorazili sem i další. Fanoušci z Polska tady v dresech Rakówa už byli několikrát, moc si toho vážím. Jeden člověk z Čenstochové dražil na aukcích moje dresy. Když se dozvěděl, že je aukce i tady přes Sport Hradec Cup, přijel si můj dres z Polska vydražit. Samozřejmě ho získal. Bylo to hezké, vzbudilo to i respekt organizátorů.

Ne. Chtěl jsem se vrátit domů a doma jsem tady. V Čenstochové je můj druhý domov. Chtěl jsem tu být i pro mou rodinu. Děda mě vozil na každý trénink na starý Malšák, teď může vidět svého vnuka, jak dává gól Slavii nebo jak porážíme Spartu. To je prostě úžasné a splněný sen pro něj i pro mě.