Článek
„Cítil jsem strach, kterému jsem nerozuměl. Když máte panickou ataku, ani nevíte, že ji máte. Když máte panickou ataku, myslíte si, že zemřete,“ popisuje slavný Ital v knižním úryvku, který koncem dubna zveřejnil britský The Guardian.
V upřímné zpovědi italský elegán odhaluje, že se poprvé s psychickými problémy musel vypořádat jen chvíli před výkopem zápasu v Serii A.
Byl únor 2004. Buffon měl šestadvacet let, opakovaně vyhrával trofeje pro nejlepšího gólmana tamní soutěže. Byl idol, jedničkou italské reprezentace i Juventusu, jemuž se ale vzdaloval titul z domácí soutěže.
A na Stadio Delle Alpi přicestovala Reggina.
„Byl klasický zimní turínský večer, mokrý a studený. Stadion byl napůl prázdný. Reproduktory vyhrávaly hudbu, kterou jsem vnímal jen jako otravné bzučení. Při rozcvičce jsem se pomodlil, dělal obvyklé cviky, ale cítil jsem, že je něco špatně s mými svaly,“ píše Buffon v autobiografii.
A pokračoval. „Po dvou minutách jsem si nasadil rukavice, postavil se do brány a uvědomil si, že mám potíže s dýcháním. Stál jsem, zíral na stadion a trochu se mi točila hlava. Vyděsilo mě ale sevření v bránici mezi hrudníkem a břichem. Cítil jsem, jako by mě někdo udeřil.“
Opora Juventusu mrkla na trenéra gólmanů Ivana Bordona, který v mžiku pochopil, že něco není v pořádku. „Snažil jsem se na něj dál nedívat, abych ho neznervóznil,“ popisuje Buffon. Jemu samotnému nedocházelo, že má zrovna panickou ataku. A protože nepříjemnost neustávala, přeci jen za Bordonem přišel s prosbou, aby se pořádně rozcvičil náhradní brankář Antonio Chimenti.
Když Buffon brankářskému trenérovi popisoval úzkosti, sžírala ho představa, co si o jeho absenci pomyslí fanoušci. Trápilo ho, že zklame vlastní rodinu.
„Neboj se, Gigi, nemusíš hrát,“ odpověděl Bordon.
„Je to klidný muž. Taky chápal, že mám panický záchvat, ale nenazval to tak. Jen mi ještě řekl: Teď zůstaň sám a procházej se pár minut. Mezitím řeknu Antoniovi, aby se připravil. A za deset minut mi můžeš říct, jestli chceš hrát, nebo ne.“
Taky pronesl větu, která Buffonovu mysl i tělo osvobodila: Nemáš žádnou povinnost.
„Uvolnila vzduch, kterého jsem se mohl dýchat snadněji. Dal mi možnost volby i šanci vstřebat, co se mnou je,“ píše italská legenda. Do utkání Buffon nastoupil a diváci ani neměli ponětí, s jakými démony přitom vnitřně bojoval.
Nával zápasového adrenalinu zastavil paniku a zlepšil dýchání. Dva špičkové zákroky v první půli zase Buffonovi vrátily sebedůvěru. Juventus zvítězil 1:0, ač se při utkání Buffon opakovaně konejšil: Zvládni devadesát minut, potom půjdeš domů a fotbal už nemusíš nikdy hrát.
„Další den jsem si uvědomil, že s tímto nepohodlím budu muset naučit žít. Nemohl jsem být pořád na pokraji katastrofy a hledat další a další dávky adrenalinu, abych mohl hrát,“ přibližuje Buffon s tím, že se o jeho depresích postupně dozvídalo jeho nejbližší okolí. „Někteří spoluhráči se mě na to ptali a jen odpovídat na jejich otázky mi přišlo těžké, protože jsem nevěděl, co říct.“
Dovolíte odbočku?
Podobné psychické potíže, shodou okolností také v autobiografii, koncem minulého roku přiznal i současný český reprezentant Tomáš Souček. Po báječném vstupu do Premier League ho tížila očekávání i nároky veřejnosti i trenéra. Vytáhlý záložník trpěl nespavostí, pral se s depresemi, polykal prášky na spaní nebo lexaurin.
Koneckonců i Buffon má víc než blízké vazby na Česko. Za Juventus válel v nejslavnějších časech společně s Pavlem Nedvědem. Brankář s uhrančivým pohledem a havraními vlasy si vzal za manželku Alenu Šeredovou. Manželství české krásky a fotbalového elegána se rozpadlo, ale jejich starší syn Louis nyní kope za české mládežnické reprezentace.
„Bál jsem se jít ven, mluvit s lidmi, kteří mě milovali. Probudil jsem se ospalý únavou, která ovlivňovala mé tělo, nohy mi chyběly a začal jsem ztrácet jistotu v pohybech,“ vrací se v publikaci Buffon senior ke svým problémům.
„Některé z vlastních myšlenek mi říkaly, abych se snažil moc nepřemýšlet. Jiní mi radili, abych se snažil negativitu skrýt. Ale i kdybych se pokusil mé myšlenky nechat odplavat po řece, s naléhavější silou by se vrátily,“ vysvětluje Buffon.
Právě upřímnost, debaty s blízkými, klubovým lékařem Riccardem Agricolou a psychology mu pomohly. Ještě před napsáním knižních vzpomínek o tom mluvil v rozhovorech s novináři.
„Myslel jsem si, že psychologové okrádají o peníze nejisté lidi. Musel jsem přehodnotit názor. Jsou to osoby, které pomáhají. A pokud najdeš dobrého psychologa, umožní ti mluvit o všem bez sebemenšího strachu,“ říkal někdejší gólman Parmy, Juventusu či francouzského PSG.
Nezaměnitelný idol opustil profifotbal až v pětačtyřiceti.
Deprese jeho kariéru nezničily, spíš ho zocelily. Psychologa po odhalení potíží navštěvoval přes půl roku, než odezněly a naučil se je kontrolovat. „Najednou se stalo, že jsem se nebál být na hřišti v zápasech, kterých jsem se obával. Na mistrovství Evropy 2004 v Portugalsku jsem byl při hrozivém zápase s Dány (0:0) snad jediný, kdo se usmíval,“ povídal Buffon.
