GLOSA: Dakar je závodem, v němž jde o víc než jen o výsledek

Thierry Sabine, jenž legendární závod stvořil, aby na něm před 40 lety i tragicky zahynul, by nejspíš nevěřícně hleděl, že už dávno rallye navzdory svému názvu nevede saharskou pouští k Růžovému jezeru v senegalském Dakaru. Zároveň by ho mohlo moc těšit, že to podstatné si klání udrželo – dál je tvrdou zkouškou lidí i techniky, je testem vůle, mentální i fyzické připravenosti a medaili si vskutku zaslouží každý, kdo tu porci 8 000 kilometrů zvládne. Motocyklista David Pabiška, který tu letos byl posedmnácté, se nestydí za to, že v cíli sobotní závěrečné erzety se mu do očí draly slzy.

I to ukazuje, že to nejdůležitější z Dakaru nezmizelo.

Ač se do Sabinových časů svět pořádně změnil, ač se rallye přestěhovala a už dávno nemusí posádky nocovat pod kolami svých kamionů, ohřívat si lančmít, jako to dělávali českoslovenští dakarští pionýři Loprais s Moskalem, tak stejně je závod pořád velkým a obdivuhodným dobrodružstvím, které do paměti účastníků vepisuje nesmazatelné příběhy. A je moc dobře, že organizátoři zařazují etapy, při kterých musí závodníci nocovat v pustině ve stanu a proti zimě „bojovat“ rozděláním ohně.

Nezmizel ani duch Dakaru, protože ač třeba vítězný Španěl Pau Navarro z kategorie Challenger vznesl podezření, že se mu někdo v noci při druhé maratonské etapě pokusil odpojit důležitý konektor na jeho autě a ač občas slyšíte nářky, jak pomalejší nedávají šanci těm rychlejší k předjetí, stejně se objevuje mnohem víc příběhů o nezištné pomoci.

Aleši Lopraisovi pomohl v předposlední etapě na kola Vaidotas Žala, se kterým se přitom rval o vítězství. Martin Šoltys pomáhal z dun vytáhnout vůz Martina Prokopa a ten pro změnu, když ztratil šanci na celkový výsledek, gentlemansky uhýbal z cesty těm, kteří se o triumf rvali. Rytířské chování je přitom smyslem Dakaru, protože jen tak se mohla karavana kdysi z Paříže přesouvat až do nitra Afriky. A byť je teď na závodě vše profesionálnější, je dobře, že pořád velkou část závodníků tvoří hobíci, kteří si tu plní své sny.

Manželé Váňovi pojali Dakar jako svou svatební cestu a účast v kategorii Klasik pro ně byla i symbolem boje paní Váňové s rakovinou. Lékaři ji našli dva nádory, ona prodělala devět operací a na Dakaru tak upozorňovala, že rakovina „nemusí být cílovou čárou, ale naopak začátkem nové cesty plné síly, naděje a odhodlání žít naplno.“ Podobně charitativně to pojal také Ondřej Klymčiw, který skončil druhý v „klasicích“. „Měli jsme jiný úkol, a to udělat radost mladým lidem, kteří mají onkologické problémy. Říct o tom světu, dětem a jít jim příkladem, což je důležitější než nějaká placka za druhé místo,“ říkal Klymčiw.

Tesat do kamene.

Vítězství vás na Dakaru rozhodně zapíše na seznam nezapomenutelných, leč tento závod má pořád spoustu jiných hrdinů, kteří možná teď cítí zklamání z výsledku, ale svým přístupem, odhodláním i odvahou udržují duch tohoto výjimečného klání.