Článek
V Praze byl v předchozích ročnících druhý a šestý, boulderingu se ale věnoval i s ohledem na svá problematická ramena čím dál méně. Dál už 32letý trojnásobný mistr světa bude závodit jen v disciplíně lezení na obtížnost.
Přichází trocha nostalgie? Na boulderových stěnách jste toho zažil spoustu…
Trošku jo. O to víc mě mrzí, že si tu nezalezu finále, ale aspoň můžu jít trénovat. (úsměv) Cítím úlevu, že jsem se tu nezranil a teď se můžu chystat na další cíle. V nejbližší době ty skalní, pak mistrovství světa v Soulu na konci září, kde už polezu jen na obtížnost.
Co vám z boulderingové kariéry zůstane v paměti?
Bohužel mi vyvstane na mysl hlavně frustrace z obou olympiád, kdy bouldering zařídil, že jsem medaili neměl. Ale samozřejmě i vítězství v celkovém pořadí Světového poháru v roce 2010 a světové zlato o čtyři roky později, to jsou krásné vzpomínky.
Co zůstane ve vzpomínkách z toho posledního závodu?
Takový mix všeho. Jsem rád, že jsem měl možnost si tu zazávodit, byl to zážitek. Ani bych to nenazýval zklamáním. Jsem spokojený s tím, že na finále asi bylo, kdybych byl trochu rozlezenější. Hlavně na druhém boulderu jsem spálil příliš mnoho pokusů a pak už nebyl čas.
Ale poslední top své boulderingové kariéry jste si za aplausu diváků náležitě vychutnal.
Bylo to super. Trošku jsem zdramatizoval dolez, nechtělo se mi tam skákat a chtěl jsem to udělat i trošku frajersky, že si zatopuju, aniž bych dosáhl do posledního chytu jen prstíčky. (úsměv) Ale neužil jsem si to tolik, protože jsem doufal, že čtvrtý boulder by mi jako silový mohl sedět. Ale bohužel na ten první krok nebylo.
Adam Ondra při semifinále Světového poháru v Praze
Na diváky vydatně pršelo, ovlivnil déšť i samotný závod na zastřešené stěně? Lezci k ní přicházeli v návlecích…
Neovlivnil. Já doufal, že budou jen přeháňky a žádná bouřka, která by závodu zamezila. Když neprší příliš hustě nebo nefouká moc silný vítr, tak se leze. Všechna čest fanouškům, že přišli a byli skvělí.
Po kvalifikaci jste si chtěl sobotní závod víc užívat. Dařilo se? I mezi pokusy jste se občas usmál, emoce jste dával najevo…
Já se dostal do dobré nálady po tom prvním boulderu, kde jsem věděl, že dolézt do zóny by pro mě byl skvělý výkon. Bylo to extrémně silové, před dvěma a více lety bych tam nedolezl. Pak už se mi lezlo dobře, závody v boulderingu jsou vždycky trochu vabank.
Celá disciplína se od vašich začátku posunula, září mrštní Asijci, kteří dokážou skákat z jednoho chytu na druhý…
Těch fází vývoje bylo dost. Letošní sezonu se mi bouldering líbí, je komplexní, nemůžete umět jen skákat, ale musíte i předvést fyzickou sílu, abyste udělali těžký krok, připomíná lezení na skalách. Před pár lety byly Světové poháry vyloženě jen o skákání. Ale teď, jak se bouldering osamostatnil jako olympijská disciplína, věřím, že půjde cestou komplexnosti. A třeba na Sorata Ankraka mě vyloženě baví koukat.
Jaký je tedy nejbližší skalní plán? Návrat na projekt B. I. G. v norském Flatangeru?
Chci se tam vrátit, ale počkám na počasí. Ta cesta je tak těžká, že bez ideálního počasí je to zbytečné. Ale je to velký cíl pro letošní rok.
Co znamená ideální počasí v Norsku?
To je na Flatangeru velmi těžké definovat. Nesouvisí nutně s teplotou či vlhkostí, hlavně aby byla cesta suchá. Je to tak komplexní meteorologická disciplína, že se to těžko odhaduje z předpovědi. Jde spíš o určitou pravděpodobnost. Když bude třicet stupňů a sluníčko, budou tam komáři a cesta bude paradoxně mokrá.
