PAMĚŤ SPORTU: Nejslavnější rok. Před padesáti lety hokejisté srazili na kolena Sověty a ohromili Kanadu

Z dnešního pohledu je to nemyslitelné, ale před padesáti lety se tři velké reprezentační akce nahustily do rozmezí sedmi měsíců. A na všech československý národní tým zářil jasným plamenem.

„Výjimečný rok v dějinách našeho hokeje,“ říká legendární útočník Vladimír Martinec.

Už na únorových olympijských hrách v Innsbrucku Československo sahalo po zlatu, k němuž scházelo necelých pět minut. A nebýt zpropadené chřipkové epidemie, se kterou mužstvo těžce bojovalo, nemuselo se na triumf pod pěti kruhy čekat až do Nagana.

„Síly, které hráči vydali, pak chyběly v dramatickém závěru zápasu se Sovětským svazem,“ připomněl šéfredaktor Sport.cz Martin Kézr i nešťastnou ‚dopingovou‘ kauzu Františka Pospíšila, kvůli níž byla kontumována výhra 7:1 nad Polskem.

Na archivních záběrech jsou pak dobře vidět hráči, kterými na střídačce zmítají záchvaty kašle. „Důležité bylo, že aspoň neonemocněl brankář Jirka Holeček, který to pak celé odchytal,“ vzpomínal trojnásobný vítěz Stanley Cupu Jaroslav Pouzar, který se v roce 1976 stejně jako obránce Milan Chalupa usadil pevně v reprezentačním kádru.

Zklamání z Innsbrucku si ale mužstvo vedené Karlem Gutem a Jánem Starším začalo vynahrazovat už za necelé dva měsíce na mistrovství světa v Katovicích, které odstartovalo historickým šokem. „Sověti prohráli s Poláky, což pro ně byla rána do vazu,“ líčil Pouzar. „My tehdy měli ještě lepší formu než na olympiádě a všechny jsme přejeli,“ dodal Martinec. Z deseti zápasů Československo ztratilo jediný bod - až v posledním souboji finálové skupiny se Sověty.

Bek Chalupa prozradil i tehdejší účinný recept na největší soupeře. „Jako obránce jsem je trochu píchnul hokejkou do žeber nebo do nohy. A Sověti pak byli nervózní, stěžovali si, občas jsme jim i nadávali. Ale to na ně platilo, pak se nesoustředili na hokej, ale na nás. A to jsme potřebovali,“ usmíval se někdejší zadák jihlavské Dukly.

Kouzlo tehdejší československé reprezentace bylo hlavně v precizní souhře. „Z ligy nikdo neodcházel a každý klub měl pět hráčů, co mohli hrát z fleku za nároďák,“ připomněl Pouzar. „Celou sezonu jsme i společně trénovali a některé lajny hrály pohromadě klidně tři čtyři roky.“

Před zářijovým prvním ročníkem Kanadského poháru trenéři naordinovali reprezentantům dlouhé soustředění ve Vysokých Tatrách. A v jeho závěru si tehdy Chalupa zlomil prst. O zámořský start ale nechtěl přijít a zranění maskoval speciálním krytem, jako Jaromír Jágr během mistrovství světa v roce 2005, kdy měl zlomený malíček.

Konfrontaci s nejlepšími profesionály si hráči nesmírně užívali, obzvlášť, když v památném zápase s Kanadou senzačně vyhráli 1:0 a za odměnu mohli vyrazit i na montrealský koncert kapely Nazareth.

Ve finálové sérii s Kanaďany sice prohráli 0:6 a 4:5 v prodloužení, ale zanechali nezapomenutelný dojem, což prohloubila i v hokeji naprosto netradiční výměna dresů. Slavný Bobby Orr tak přebíral cenu pro nejužitečnějšího hráče v dresu se čtyřkou Oldřicha Machače.

„V Kanadě zjistili, že nějaké Československo existuje,“ líbilo se Pouzarovi, který v osmdesátých letech i díky slavnému turnaji zakotvil v Edmontonu.

Takže olympiáda? Nebo mistrovství světa? Či snad Kanadský pohár? Když se řekne rok 1976, tak si ale Chalupa na první dobrou vybaví ještě jednu převratnější událost svého života. „V Kanadě jsem si koupil oblek a doma jsem se ženil.“ Na podzim tak s manželkou Ivanou oslaví zlatou svatbu…