Článek
Mönchengladbach se v bundeslize zachránil, jak jste si užil chvíle po remíze s Dortmundem?
Po závěrečném hvizdu zavládla velká radost. Cítil jsem ji i já. Před 54 000 diváků to bylo nádherné, přece jenom končit sestupem, to jsem nechtěl zažít. Bundesliga je přece jenom vyšší klasa než druhá liga. Byl to mnohem náročnější půlrok než podzim v Ostravě.
Byl to opravdu váš poslední zápas v bundeslize?
Opravdu byl. Tak jsem se rozhodl.
V Česku se objevila informace, že už vás kouč Hans Meyer nechce...
To vůbec není pravda. Naopak trenér mi říkal, abych zůstal. Že nebudu třeba tolik hrát, ale potřebuje mě, abych pomáhal mladým, kteří mě berou jako vzor. Ve smlouvě jsem měl navíc klauzuli, že po odehrání určitého počtu zápasů, a pokud se Mönchengladbach zachrání, se mi smlouva automaticky prodlužuje. Nechal jsem si tam však vložit dodatek, že konečné slovo budu mít já. A řekl jsem, že končím. Mönchengladbach to akceptoval a podle mých informací má už i náhradu.
Co vás vedlo k tomuto rozhodnutí?
Je mi šestatřicet let a jsem rád, že jsem mohl hrát na nejvyšší úrovni tak dlouho. Mnohým jiným fotbalistům se to třeba kvůli zranění nepodařilo. Tělo už je unavené a nechtěl jsem něco takového riskovat. Fyzicky bych sice bundesligu ještě zvládl, ale vadilo mi také odloučení od rodiny. Létal jsem za ní do Norimberka. Svoje nejbližší jsem viděl třeba jen den v týdnu. Děti rostou a potřebují mě a já potřebuji rodinu, protože ta mi celou kariéru vytvářela skvělé zázemí.
Znamená to, že s fotbalem končíte?
To ne, chtěl bych si poblíž Norimberku ještě zahrát nižší soutěž a připravit se na dobu, kdy s aktivním fotbalem skončím.
Kdyby se vám ozval Norimberk, který bojuje o návrat do bundesligy?
Kdyby... Bylo by to příjemné, ale nevím... Nikdy však neříkám nikdy.
Překvapil vás titul Wolfsburgu?
Překvapil, ale byl zasloužený. Moc jsem to přál trenéru Magathovi. Báječně se rozloučil. On odchází do Schalke, s nímž evropské poháry hrát nebude, ale o to má větší motivaci.
Sledoval jste na jaře Baník?
Samozřejmě a je mi líto, že to takhle dopadlo. Určitě moc chyběl kanonýr Václav Svěrkoš. Zřejmě i já.
Na co budete ze své bohaté kariéry nejvíc vzpomínat?
Na všechno a bylo toho hodně. Především na to krásné, co jsem prožil za čtyři roky v rodinném klubu v Tilburgu a pak v Ajaxu, v jednom z nejlepších světových týmů. Poháry, mistrovské tituly... Patří k nim i Německý pohár s Norimberkem, ale pak přišel smutný sestup. Rád vzpomínám i na Ostravu. A samozřejmě na reprezentaci. Trenér Brückner mi dal šanci, zahrál jsem si semifinále EURO v roce 2004, byl jsem na šampionátu také loni a nechyběl jsem na mistrovství světa 2006.
Dovedete si představit život bez fotbalu?
Až skončím s aktivní kariérou, chtěl bych dělat třeba asistenta nebo něco podobného v klubu, případně vyhledavače talentů. Hlavně bych se rád fotbalem už jen bavil. Hlavního trenéra určitě dělat nechci. Zatím jsem o tom ale detailně nepřemýšlel.
Žijete u Norimberku, zvažujete návrat do Česka?
Zpátky do Česka se v nejbližších letech určitě nevrátím, ale netvrdím, že to tak bude navždy. Budu tam jezdit, protože hlavně na Moravě mám hodně lidí, kteří jsou mi blízcí.
