Legendární Bican by oslavil devadesátku

Josef Bican se narodil 25. září 1913 ve Vídni - otec František byl Čech, matka Ludmila měla české předky. Když bylo Bicanovi osm let, podlehl jeho otec následkům zranění z ligového zápasu a matka tak zůstala na výchovu tří chlapců sama.

Nejlepším lékem na nelehký život byly pro všechny bratry fotbalové bitvy s hadrovým míčem. Nejlépe si vedl prostřední z nich Josef, jenž ve dvanácti letech začal hrát za žákovský tým místní Herthy.

Později si svými výkony v barvách firemních jedenáctek podniků Farbenlutz a Schustek vysloužil pozornost ze strany samotného Rapidu Vídeň. Tam se za dva měsíce prostřílel z dorostu až do prvního mužstva.

Krátce po italském šampionátu přislíbil přestup funkcionářům pražské Slavie. Rapid ani rakouský svaz však nechtěli Bicana uvolnit, a tak nejdřív musel do Austrie Vídeň, v jejímž dresu vybojoval dva ligové tituly. Po dalších tahanicích se nakonec na jaře roku 1937 definitivně přistěhoval do Prahy.

Po příjezdu do české metropole prožil Bican podle vlastních slov nejkrásnější období svého života. Za přestup obdržel na tehdejší poměry nevídanou sumu 150 tisíc korun, v sešívaném dresu sázel od počátku jeden gól za druhým a stal se miláčkem slávistických fanoušků.

Hned rok po svém příchodu se hlavní měrou zasloužil o zisk Středoevropského poháru, celkem se svými 417 úspěšnými zásahy v 240 utkáních podílel na pěti mistrovských triumfech. Po válce o slávistického kanonýra projevila zájem řada špičkových evropských klubů v čele s Juventusem Turín, avšak Bican se rozhodl zůstat.

Po komunistickém převratu se stal trnem v očích různých mocipánů, spásným krokem byl přestup do druholigových Vítkovic. Železárnám pomohl Bican k postupu do nejvyšší soutěže, kde v jejich dresu vybojoval v roce 1950 svou devátou a poslední střeleckou korunu.

V roce 1952 se na vlastní žádost stěhoval do Hradce Králové, o rok později se vrátil do milované Slavie. Ještě v necelých dvaačtyřiceti letech nastřílel Liberci čtyři branky, v listopadu 1955 nastoupil v lize naposledy.

Po ukončení fotbalové kariéry nastaly Bicanovi a jeho ženě Jarmile těžké časy. "Buržoazní modlu" nechtěl nikdo zaměstnat, a tak se živil jako dělník, řidič či krmič v zoo. Světlejším obdobím bylo počátkem 70. let jeho působení v belgickém Tongerenu, který jako trenér vytáhl ze čtvrté do druhé ligy.

Vášnivému rybáři a sběrateli hub se moderní pojetí fotbalu příliš nezamlouvalo, přesto byl častým hostem na zápasech "své" Slavie. Legendární střelec zemřel 12. prosince 2001 na zástavu srdce.

Všestranný kanonýr dal během své kariéry 643 prvoligových gólů (226 v rakouské, 218 v české a 199 v tzv. protektorátní lize), celkem dvanáctkrát se stal králem střelců nejvyšší soutěže. Ani jeden z obou záznamů nemá v historii kopané obdoby.

Ke své smůle se Bican představil na jediném mistrovství světa - v roce 1934 v Itálii byl členem slavného rakouského "wunderteamu", který skončil čtvrtý. O čtyři roky později ve Francii nestartoval, protože ještě neměl vyřízené československé občanství, o další účasti na světových šampionátech ho připravila druhá světová válka.