Článek
V Anglii sedával v šatně West Hamu se slavným Sheringhamem, doma byl svého času kanonýrem reprezentační devatenáctky a vrstevníkem Kadlece, Papadopulose či Volešáka. Jenže od května 2007 Petr Mikolanda fotbal nehraje. Je odkázaný na dialýzu, čeká na dárce nové ledviny a za den spolyká až 25 prášků. Přesto se pořád směje a šíří kolem sebe pozitivní energii.
„Svoji nemoc neberu jako zádrhel v životě. Musím s tím žít a bojovat. Žádné špatné myšlenky nemám. Asi mi bylo dáno do vínku, že jsem usměvavá povaha,“ líčí mladík, který léto tráví jako trenér na fotbalovém kempu v Klášterci nad Ohří pro děti z klubů z celých Čech.
Touží být českým Klasničem
O dialýze už ví všechno. Doma má přístroj a vaky s roztokem, s jejichž pomocí si každou noc pročistí krev. V poslední době zkouší také hemodialýzu, na kterou dochází do nemocnice. A napjatě čeká na telefon, že už se pro něj našel dárce ledviny. „Po transplantaci budu mít šanci tak 50 na 50, že bych zase mohl začít hrát velký fotbal.“
V tom případě by se Mikolanda stal českým Ivanem Klasničem. Chorvatský fotbalista se totiž po transplantaci opravdu dokázal na hřiště vrátit. „Mluvil jsem s Klasničovým manažerem. Ivan měl štěstí, že jeho rodiče měli stejnou krevní skupinu. Jenže i kdybych já někoho takového měl, od nikoho z rodiny bych náhradní orgán nepřijal,“ říká rozhodně.
Pacient Šmicer je větší Štístko
Fotbalový kemp Góóól zaštítil internacionál Vladimír Šmicer, také notorický marod a stejná optimistická povaha. „S Vláďou se známe dobře, oba nás chytil golf. Je hrozně fajn, ale on je přece jen větší Štístko,“ usměje se Mikolanda.
Trocha nostalgie ho někdy přepadne. „To si pak pustím kazetu se zápasy mistrovství Evropy devatenáctek v Lichtenštejnsku. Trenéři Plíšek a Bílek si mě vytáhli do mužstva na poslední chvíli a já pak dal tři góly za tři zápasy. Jo, to byly časy... Když to vidím, hned mám o dobrou náladu postaráno,“ líčí.
Ve Viktorce Žižkov má na starosti mládež od přípravek až po starší dorost. Jako asistent se vyšvihl až do áčka a s béčkem se udržuje v kondici, aby byl na případný návrat připraven. Na hřišti tak stráví prakticky celý den. „Když jsem unavený, tak samozřejmě ne. Ale když se cítím výborně, tak si i zahraji.“
Střelecký trénink á la Mikolanda
V kempu Mikolanda trénuje společně s mosteckými kolegy Rostislavem Broumem a Pavlem Nobstem a razí svůj vynález, takzvaný střelecký trénink. „Bavil jsem se s trenéry i se skauty a u nás to děláme ve Viktorce asi jediní. Áčko sice sestoupilo, v mladších kategoriích to však už začíná přinášet ovoce,“ pochlubí se Mikolanda. Děti okolo deseti let vypálí na kempu i 140 střel za hodinu a půl. „Ve Viktorce jsme se dostali až nad hranici 200 ran za trénink. Když máme čtyři trenéři na starosti šestnáct vybraných kluků, může jim to něco dát,“ říká kouč, jehož krédem je, že nejlepší je vyhrát 10:9.
„Miluju trenéry, kteří razí ofenzívu. Je znát, že Petr je útočník. Děti si musí přes léto užít hlavně míč, jmenujeme se přece Góóól,“ pochvaluje si metody mladého kouče organizátor kempu Radek Šilhan.
Trénování Mikolandu naplňuje, sen však má zatím stále jiný. „Moje touha zase hrát je obrovská. A pořád doufám, že mi to vyjde,“ nevzdává se naděje.
