Proklaté poslední minuty, běduje český fotbal

Připomeňme seniorské EURO před čtyřmi lety v Portugalsku a inkasovaný stříbrný gól v semifinále s Řeckem, vraťme se o dvanáct let zpátky na EURO do Anglie k prodloužené finálové partii s Němci a zlatý gól Bierhoffa, jenž rozhodl, že na Uhrinův tým zůstalo „jen“ druhé místo.

Prokletí? Smůla? Nemilosrdný osud? Nebo snad psychické a mentální selhání českých fotbalistů, kteří prostě vypjaté chvíle neunesou?!

„Od všeho trochu,“ míní bývalý reprezentační trenér Dušan Uhrin, jenž proklatý úder v nastaveném čase zažil na vlastní kůži před dvanácti lety ve zmiňovaném finále evropského šampionátu proti Němcům. „Tehdy se ovšem hrálo na zlatý gól, takže jakmile ho Bierhoff ve Wembley vstřelil, byl konec a s výsledkem se nedalo už nic dělat,“ připomíná Uhrin pasovaný po EURO 96 fotbalovým světem na Trenéra trenérů, že do konce zmiňovaného finále scházelo ještě pětadvacet minut.

„Byl jsem před celým fotbalovým světem za největšího diletanta pod sluncem, protože všichni ukázali na mě. Já měl udělat chybu. Mně měl balón vypadnout z rukou. Já měl prohrát finále. Jenže já v té bráně stál a jen já věděl, jak to v tu chvíli bylo. Že Míša Horňák, s nímž jsme šest let spávali ve Spartě i nároďáku na jednom pokoji, těmi svými hůlčičkami balon lehounce tečoval a mně bylo v tu chvíli jasné, že neudělám vůbec nic. Jen sebou plácnu na opačnou stranu, než jsem měl namířeno. Ani ruce jsem nestačil natáhnout. A to jsem si byl jistý, že ho mám, neboť mířil přímo na mne,“ mohl ve středu v noci před svými mladými svěřenci zavzpomínat na daleko krutější ránu jeden z asistentů trenéra Dovalila Petr Kouba.

A také je utěšovat, to se ví. Oni ve středeční noci přišli „jen“ o finále evropského šampionátu devatenáctek, jeho připravila inkriminovaná teč dost možná o zlato na velkém EURO.

Nebylo to poprvé, ani naposledy, kdy na velkých evropských či světových turnajích shořely naděje českého fotbalu v nastavení či posledních minutách. Stačí se vrátit k výbuchu Brücknerova týmu na červnovém EURO v samotném závěru duelu s Tureckem. „Totální kolaps,“ přiznal olomoucký doyen, ale vysvětlení pro něj neměl.

Podobnou ránu zažila česká reprezentace pod jeho vedením ostatně i na předchozím evropském šampionátu v Portugalsku. „Fotbal je krásný i tím, jak dovede být krutý,“ glosoval Brückner Dellasův gól, jenž rozhodl o postupu Řeků do finále. Ani na něj se už nedostávalo času odpovědět, protože přišel v poslední minutě prvního prodloužení.

„Ironií osudu je, že český fotbal na všechny novinky FIFA a UEFA na velký turnajích doplatil. V Anglii se hrálo na zlatý gól, my jsme kvůli němu finále prohráli a UEFA hned poté zlatý gól zrušila. V Portugalsko platilo pravidlo o stříbrném gólu, my ho v semifinále dostali a jakmile turnaj skončil, byl i stříbrný gól zrušený,“ připomíná Dušan Uhrin.

Teď doplatila na poslední minuty nastavení česká devatenáctka. Opravdu po výčtu všech nezdarů a předčasných konců, které české fotbalisty na velkých turnajích potkávají, jde jen o souhru okolností, náhodu nebo ránu osudu?!

„V tak vypjatých momentech, jaké přináší prodloužení nebo nastavení, na hráče působí a resumé zápasu ovlivňují kromě nejrůznějších fotbalových faktorů a individuálních fyzických dispozic pochopitelně i psychické vlivy.  Podstatné je v těch chvílích sebevědomí a sebedůvěra hráčů, podvědomě však na ně může skutečně působit i vědomí síly velkého národa, což je právě na německých fotbalistech už po dlouhá léta patrné,“ poznamenává sportovní psycholog Jaroslav Mužík.

„Určitě jim to pomáhá obracet utkání, která jsou zdánlivě ztracená, nebo v samém závěru zlomit ty, jež rozhodnuté nejsou,“ vysvětluje, proč se pro české fotbalisty stávají na šampionátech závěrečné minuty a případné nastavení prokletím, zatímco pro takové Němce vykoupením.

I když ani toto tvrzení stoprocentně neplatí. Při památném finále mistrovství Evropy v roce 1976 v Bělehradě sice Němci v poslední minutě Hölzenbeinem skóre srovnali a prodloužení si v duelu s československým týmem vynutili, jenže v něm rozhodnutí nepadlo a oni pak při penaltovém rozstřelu o zlato vyhořeli. Jenže tehdy šlo opravdu o výjimku potvrzující pravidlo.