Článek
Jen někdejší teplická katarze tentokrát u Dunaje chybí, neboť nejlepší kanonýr reprezentační historie Jan Koller do národního dresu u lavičky vztekle nekope, zato šusťákovou bundu na sebe rve tak, že švy málem praskají. Hned vzápětí oznamuje: „V nároďáku končím. A teď už opravdu definitivně!“
Dvě zmiňované epizody dělí osm let, ale Jan Koller byl v obou případě jejich hlavním aktérem. V Teplicích, když ho v kvalifikačním duelu se Severním Iry o postup na světový šampionát do Japonska a Koreje po hodině hry za nerozhodného stavu Chovanec střídal a on se neovládl a nakopl dres nároďáku.
V Bratislavě, kde ho možná v klíčovém střetnutí kvalifikace o postup na mistrovství světa v Jižní Africe proti Slovákům vystřídal Hašek po 55. minutách v momentě, kdy potřeboval oživit ofenzívu.
Reminiscence na teplický zmar
„Tehdy v Teplicích to byl úlet. Nešlo mi to, takže jsem za sebe dres vztekle serval a nakopl. A v dalším utkání na Islandu bylo ještě hůř. Když mě pět minut před přestávkou domácí Hreidarsson vyprovokoval, ohnal jsem se po něm, dostal červenou a musel z placu. Prý za to, že jsem mu plivl do tváře, což byla neskonalá lež. Na Islandu jsme prohráli, o přímý postup na mistrovství světa přišli a já přišel o baráž s Belgií, protože jsem slíznul flastr na čtyři zápasy. Nešlo mi to, takže bych nebyl nároďáku stejně nic platný, ale i tak mě mrzelo, že jsem nemohl být u toho, když se hrálo o mistrovství světa,“ vzpomínal na teplický zkrat Jan Koller.
Repríza po osmi dlouhých letech
Po osmi letech zažíval v Bratislavě podobné pocity zmaru. Celý fotbalový národ k němu vzhlížel jako ke spasiteli, který přijde a klíčový zápas se Slováky rozhodne. Hrou a hlavně góly, kterých v reprezentaci nastřílel až dosud pětapadesát.
Jenže Dinovi to zase nešlo. Stejně jako před osmi letech v Teplicích ho soupeřovi obránci dokonale přikryli a on se neprosadil. Ani herně, ani střelecky.
„Už do současného týmu nepatřím. A na mezinárodní scénu teprve ne. Před zápasem se Slováky jsem cítil formu a věřil, že to bude dobré. Jenže nebylo. Ukázalo se, že co stačí na ruskou ligu, je málo pro reprezentacii. A zvláště v takovýchto zápasech. Další naši útočníci mají skvělou formu a já jim na hřišti nechci zabírat místo. Nemám sílu na to, abych pokračoval. Bylo evidentní, že když na hřiště přišel Baroš a Necid, výkon českého týmu vzrostl a hra byla rázem aktivnější, živější. Proto končím. A tentokrát definitivně,“ ohlásil bezprostředně Koller po bratislavském duelu konec reprezentační kariéry.
Haškova omluva a pochopení
„On už je takový. Obrovsky emotivní typ, který chtěl strašně vyhrát. Proto jsem se ho ani přemlouvat nasnažil, v Bratislavě jsme mu při společné večeři všichni poděkovali a zatleskali. Za to, že vůbec přijel, za to, co dokázal,“ líčil trenér Ivan Hašek poslední bratislavské chvíle s Dinem.
„A přitom by nám určitě pomohl. Proti San Marinu i potom v dalším dvojzápase proti Polsku a Severnímu Irsku. Ale už ho lámat a přemlouvat nebudu.“
I při loučení zůstal Dino svůj
Koller slovům proneseným bezprostředně po bratislavském duelu dostál, ještě v Bratislavě se sbalil a vrátil se do Prahy. Ani na očekávanou středeční kvalifikační kanonádu v Uherském Hradišti proti San Marinu, v níž by mohl k pětapadesáti reprezentačním brankám přidal ještě nějakou, nečekal.
Zřejmě sám cítil, že nepotřebuje góly z milosti. Že toho udělal pro český fotbal a reprezentaci až příliš mnoho, než aby mu diváci už tleskali jen z útrpnosti.
I při odchodu z reprezentační scény proto zůstal takový, jaký byl po celou kariéru. Prostě svůj.
