Článek
Radost ze stříbra v Innsbrucku 1976 mu ale poněkud kazila dopingová aféra s kodeinem, který hráčům předepsal týmový lékař, neboť hokejisty v dějišti ZOH zdecimovala chřipková epidemie. I proto dlouholetý reprezentační kapitán vyvázl bez trestu.
Pospíšil odehrál během 11 sezón v reprezentaci téměř tři stovky mezistátních zápasů, v lize patřil mezi nepostradatelné opory celku Poldi, s nímž čtyřikrát v řadě získal titul a v roce 1977 přispěl i k poslednímu vítězství českého klubu v PMEZ. "Uměl skvěle rozehrát puk, dovedl si zjednat respekt u soupeře a i když hrál tvrdě, neuchýlil se na ledě k brutalitě," oceňuje schopnosti kapitána tehdejší trenér Československa Karel Gut.
Pospíšil se později k reprezentaci dostal i jako kouč a získal s ní bronz na MS 1987, ale o rok později zažil zklamání v podobě až 6. místa na olympiádě v Calgary. V Kladně později zkusil i práci generálního manažera a sestup klubu z extraligy byl pro něj bolavou srdeční záležitostí.
Mezitím stihl sledovat i hokejové kroky svého syna, ať už v Litvínově či Slovanu. Naposledy trénoval Louny, které přivedl z přeboru do druhé ligy. "S hokejem jsem prožil krásná léta, někdy přišly i hořké chvíle, ale sport pro mě i nyní zůstává báječným doplňkem života," tvrdí Pospíšil, patřící mezi třináct českých legend uvedených do Síně slávy IIHF.
