Článek
Přišly prostě chvíle pro nejlepší tým turnaje! Ohňostroj konfet skrápěl led, mnoho z nich zůstalo i na saku prezidenta Václava Klause, jenž dekoroval mistry světa. Nejprve Tomáš Rolinek, po něm Jaromír Jágr, Petr Koukal, jeden po druhém přebírali zlaté medaile.
Kolínskou Lanxess Arenou se rozezněla hymna vítězů We are the champions a Tomáš Rolinek s lesknoucíma se očima převzal pohár pro mistry světa.
„Takhle to vypadá, když dvacet hráčů táhne za jeden provaz,“ jásal Tomáš Vokoun, hlavní eso týmu. „Vítězství se prostě nikdo nenabaží,“ rozplýval se gólman, jenž navázal na pět let staré zlato z Vídně. Dokonale otupil palebnou sílu Ovečkina, Malkina a dalších hvězd NHL. „Opět se potvrdilo, že hokej je týmový sport,“ odmítal roli největšího hrdiny.
Jenže i jeho spoluhráči se shodli na tom, kdo má na pohádkovém triumfu největší zásluhu. „Bez brankáře nikdy neuspějete. Je hrozně důležité v něj mít důvěru, abychom se nebáli riskovat,“ vykládal Jaromír Jágr. Sám poslední minuty nehrál, po bodyčeku Jemelina už zůstal po zbytek zápasu na střídačce. „Vyvrklo se mi koleno. Ale co, teď mám dva měsíce volna,“ vykládal v dobrém rozmaru. I když v závěru občas radši klopil zrak... „A ty se divíš? Když hráli v šesti proti třem, to muselo být pro diváky hrozné,“ přiznával.
„Ale já se ani nebál. Věděl jsem, že Voky prostě pochytá všechno,“ přitakal obránce Petr Čáslava.
