Článek
Olympijský závod se odehrál přesně podle vaší předpovědi. Potvrdilo se, že Angličanům nikdo nebude chtít dopřát hromadný dojezd, v němž by mohli vytvořit pozici pro spurt Cavendishe. Byli mezi sebou týmy domluvené?
Něco proběhlo, ale moje tušení a informace, které jsem měl od ostatních kluků, se skutečně naplnily do puntíku. Závod byl hodně těžký, nesmírně agresivní.
Vy jste se hned v úvodu pokoušel o únik, který však záhy skončil.
Byli jsme jen dva, nešlo o nic významného. Spíše jsme chtěli peloton trošku rozhýbat. Domlouvali jsme se s ostatními, že budeme aktivní, aby se něco dělo.
Když se z hlavního pole odpoutala skupina, dojížděl jste ji s pozdějším vítězem a dalšími elitními cyklisty, kteří ve svých týmech většinou plní role lídrů. Bylo hodně těžké se utrhnout z pelotonu a dojet uprchlíky?
Měli jsme poměrně velkou ztrátu, ale velmi dobře jsme spolupracovali. Všichni šlapali. Dvě kola jsme jeli skutečně hodně ostře, tudíž jsme uprchlíky dorazili poměrně rychle. Na druhou stranu, po spojení skupiny jsme byli my pronásledovatelé dost vyfluslí.
Závod se rozhodoval deset kilometrů před cílem, když ujel Kazach Vinokurov a Kolumbijec Urán. Uvažoval jste, že se vydáte dvojici stíhat?
Když se nám utrhli, tak jsem trošku zaspal. Pokud bych jel s nimi, mohl závod dopadnout jinak. Nakonec jsem dojel patnáctý. Na olympiádě se bojuje o medaile, které jsou vidět a zůstávají lidem v paměti, tudíž nemohu být spokojený.
Experti tvrdili, že okruh zvolený pro olympijský závod není moc těžký, aby vyhovoval britskému týmu chystajícímu se udělat závod na závěrečný spurt. Jak moc tedy nakonec 250 kilometrů bolelo?
Hodně se mluvilo o vršku Box Hill, ale není to tak těžký kopec. Nicméně za ním následovaly vlny, ty byly horší než samotné stoupání kvůli mnoha změnám rytmu. Člověk se musel pohybovat vpředu, být neustále ve střehu. Ale přesně takový vývoj jsem očekával.
Vítězem závodu se nakonec stal osmatřicetiletý Alexandr Vinokurov z Kazachstánu, jenž je v sezóně vaším týmovým kolegou v týmu Astana. Jak jste jeho triumf viděl?
Je to závodník ze stejné stáje. O vítězství si řekl. Nastoupil v okamžiku, kdy měli všichni nohy ve stavu jo a ne. Viděli jsme se jen po cíli, poblahopřál jsem mu.
Existovala možnost, že se ho pokusíte dojet nebo jste ctil pravidla a na týmového kolegu neútočil?
Byli jsme vpředu čtyři z jednoho týmu. Sice každý z nás pochází z jiného státu, ale i tak by bylo neslušné Vinokurova sjíždět, když si vybojoval takovou pozici. Nikdo další nenastoupil. A bylo hloupé, abych ho sjížděl já.
V závěru vaše skupina spurtovala o bronzovou medaili. Vy jste se v jednu chvíli octnul na druhém místě, ale nakonec se přes vás soupeři přehnali.
Snažil jsem se dostat spíše dozadu, někoho pustit, protože z druhého místa se nedá nastoupit do spurtu. Chtěl jsem si vytvořit lepší pozici. Ale nepodařilo se. Nicméně ten dojezd byl stejně hodně zvláštní. Třeba Španělé vůbec nešli nepochopitelně do spurtu, přestože lidi na finiš ve skupině měli. Byl to takový sprint několika mrtvých lidí.
Ve srovnání s debutem na olympiádě v Pekingu jste si o dvacet míst polepšil, byť na medaili jste nedosáhl. Zůstala ve vás i dál touha po úspěchu pod pěti kruhy?
Rozhodně ano, protože letošní hry byly mnohem lépe zorganizované než ty v Číně. Jde sice o hodně specifický závod, ale pro mě byl perfektní. Vyhnul jsem se všem pádům, neměl žádný defekt. A nebýt dlouhého čekání na odevzdání vzorku u dopingových komisařů, byl to pěkný den. Za čtyři roky pro Rio může být v českém dresu někdo mladší a rychlejší, ale pokud budu mít výkonnost, určitě mi start v Londýně nevzal chuť reprezentovat na olympijských hrách.
Závod už máte za sebou. Co vás ještě během olympijských her čeká?
Mám povinnosti v Českém domě, následně půjdu spát. Zítra se sestrou Terezkou a snoubenkou Michaelou vyrazíme na tenis na čtyřhru do Wimbledonu, pak na beach a následně odjíždím domů.
