Článek
V sobotu začíná poslední šampionát vaší kariéry, už to na vás dolehlo? Nepřemýšlím tak, že to bude poslední velká akce, spíš na mě doléhá, že se blíží mistrovství světa.
Před sezónou jste říkala, že tenhle rok je spíše bonusový a že si ho chcete užít. Ale ten stav, kdy se nervozita střídá s klidem a cítím napětí v žaludku je stejný jako před jinými šampionáty. To se nedá vytěsnit z hlavy.
Letní sezóna ale asi zatím neprobíhá podle vašich představ. Chtěla jsem navázat na halové mistrovství Evropy v Madridu a objíždět mítinky, jenže mě zbrzdily potíže s kotníkem.
Už jsou pryč? Musím to zaklepat, ano. Navíc mám natrénováno. Když si odpočinu, mělo by to být dobré.
V pátek jste se představila v Oslu, startovala jste někdy předtím na mítinku Zlaté ligy? Myslím, že ne. Váhali jsme, jestli máme jet po delší pauze na takový velký mítink, nebo radši v klidu závodit v sobotu v Litomyšli. Ale zvolili jsme variantu stresu, byla by škoda takové šance nevyužít.
Věříte, že Lebeděvová vyhraje i zbylé mítinky Zlaté ligy a získá podíl na jackpotu? To záleží na zdraví. V rozcvičce v Oslu se zranila a skákala s rizikem, že může přijít i o mistrovství světa. Pokud zůstane zdravá, věřím, že jackpot získá. Těží z rychlostní a silové přípravy a má excelentní třetí skok.
Po světovém šampionátu je ještě na programu finále extraligy. To bude váš rozlučkový závod? Tam budu skákat určitě, mám povinnosti vůči oddílu a chci si zazávodit. I v příštím roce jsem ochotná USK pomoct, protože úroveň ženského trojskoku není nijak valná a za výkon kolem třinácti metrů bych body pro klub vždycky získala.
Slýcháte stále ještě hlasy o tom, že byste měla pokračovat? Pořád. Já bych klidně skákala dál, ale člověk tomu sportu dává strašně moc a ta zpětná vazba není tak dobrá, jak by si představoval.
Co na váš konec říká vaše čtyřletá dcera Terezka? Ta mě do toho tlačí hodně. Asi před čtyřmi měsíci se mě ptala, kdy budu končit. Říkala jsem jí, ať ještě pár měsíců počká. V neděli mi to po telefonu zase připomněla, říkala: "Mami, tak kdy už budeš končit?" (směje se)
Plánujete pro Terezku sourozence? Určitě bychom chtěli, ale nedokážu říct, za jak dlouho.
Co vám bude z atletického světa nejvíce chybět? No, ta fyzická zátěž určitě ne. (usměje se) Nejvíc mi bude určitě chybět kontakt s lidmi kolem atletiky. Mám trochu obavy, jestli psychicky nezestárnu, protože teď je tam hodně dobrá parta lidí, v níž se vůbec necítím na čtyřiatřicet let.
Vídáte se s výškařkou Zuzanou Hlavoňovou, která vloni ukončila kariéru? Teď jsme se asi měsíc neviděly, je málo času. Na konci května se jí narodil syn Kuba.
Už máte jasno, na co se vrhnete po skončení kariéry? Už máme v areálu brněnského Boby centra rozjetý projekt na vznik studia, které ponese mé jméno. Budou v něm stroje, které na bázi přetlaku a podtlaku budou pomáhat lidem zhubnout a zbavit je celulitidy. Ale předpokladem je, aby se do toho ti lidé sami zapojili, nebudeme slibovat, že si tam někdo lehne a za půl hodiny vyleze štíhlejší. To nefunguje nikde.
Jak se na tom budete podílet vy? Chtěla bych pracovat s lidmi u těch přístrojů. Snad bych mohla zužitkovat i zkušenosti, které jsem získala během sportovní kariéry.
