Článek
Po zlatu, které jste vychytal na mistrovství světa ve Vídni v minulém roce, jste udržel v zápase o bronz na olympijských hrách v Turíně čisté konto a vydatně přispěl k zisku bronzové medaile. Je to náplast na nepříliš vydařený turnaj? Ne. Jsem hrozně zklamaný. Z toho, jak se to vyvinulo i ze svých výkonů. Trenér se rozhodl, jak se rozhodl. Myslel si, že naše mužstvo má větší šanci vyhrát beze mě. Nějak se rozhodnout musí, to je jasné. Já jsem udělal chybu, že jsem šel do brány proti Kanadě. Ale jsem si jistý, že až trochu emoce přejdou, tak budu rád. Nikdy nemohu vědět, jestli to nebyl můj poslední zápas za nároďák. A já v něm získal medaili na olympiádě. To je fajn.
Proti Rusku v posledním zápase jste působil hodně jistě. Kde se vzala taková proměna v porovnání se zápasy v základní skupině? U brankáře je to vždycky o důvěře. Byl jsem na duel o bronz odpočinutý. Po nevydařeném posledním zápase skupiny proti Kanadě jsem dva dny nešel na led. Byl jsem po čtyřech zápasech vyřízený. A zápas s Kanadou mě srazil i psychicky. Byl jsem celkově vyždímanej.
Mrzelo vás, že jste pro čtvrtfinále zůstal jen na lavičce? Určitě jsem byl zklamaný, že jsem neměl důvěru. Protože jsem v tom zainteresovaný, těžko se mi posuzuje jestli to bylo správné nebo špatné. Samozřejmě na tom nesu vinu i já, protože v základní skupině jsem dobře nechytal. Sebe viním nejvíc. Nemohu posuzovat nikoho jiného, ale moje výkony, to bylo zklamání.
Uškodilo vám osobně hodně, že jste před startem turnaje nevěděl, kdo bude brankářskou jedničkou? Byla to chyba? Byl bych raději, kdyby bylo jasno. Jestli to byla chyba, nevím. Ale jedna z věcí, kterou potřebuji jako brankář, je důvěra trenéra. Z toho jsem profitoval na mistrovství světa, kde mi Vláďa Růžička řekl, že mi věří a i kdybych dostal deset gólů, tak jsem první brankář a v těch rozhodujících zápasech budu chytat já. Mám to tak i v Nashvillu. Jsem na to zvyklý. V tomhle neumím být v nejistotě. Vycházím z toho, jaký jsem člověk a co potřebuji od trenéra.
Byl tohle jediný důvod vaší špatné formy? Rozhodně ne. Faktorů je více. Únava, stres, cestování, nevyspalost. Měl jsem si dát volno v některém ze zápasů základní skupiny, kdy o nic nešlo a já jsem stejně do branky lezl znovu a znovu. A ještě víc jsem se potápěl v únavě.
A ptal se vás trenér před Kanadou, kdy byl postup jistý, jestli chcete chytat? Řekl jsem mu, že chytat chci. Byla to chyba.
Před čtvrtfinále se Slovenskem s vámi o brankářském nasazení měl debatu? Ne, dozvěděl jsem se to až v den zápasu na rozbruslení.
Zmínil jste, že zápasem s Ruskem se třeba mohlo jednat o poslední vystoupení v reprezentaci. Jste tedy otrávený či znechucený, že už nechcete národní dres obléknout? Ne, to rozhodně ne. Ale je mi třicet let a další olympiáda je až za čtyři roky. Mým přáním je pokusit se vyhrát Stanley cup. Na mistrovství světa nepojedu. S Nashvillem snad budeme hrát play-off, navíc čekáme rodinu. A příští rok se stanu volným hráčem a budu se snažit jít do klubu, který má šanci vyhrát Stanley cup. Proto je pro mě třetí místo z olympiády v Turíně zklamáním. Netuším, jestli ještě dostanu šanci o olympijské zlato někdy bojovat.
