Článek
Ještě dlouhé minuty po závodě se vám lesknou oči.
Já tomu pořád nemohl uvěřit. Jura (Hamza) už mi říkal: „Tak se sakra raduj, ukaž emoce." A já říkal, že dokud nebudou všichni v cíli, nebudu nic ukazovat, aby se mi to nevrátilo. I startovní číslo jsem si radši zašantročil do tašky, abych nic nezakřiknul, ale pak ty emoce přišly. I když o tom teď mluvím, zase se mi emoce vrací, snad to ustojím...
Nejemotivnější byl první televizní rozhovor. Tam vám došlo, co jste dokázal?
Já tam přemýšlel, co mám odpovědět a při tom jsem si uvědomil, kolik lidí za tím stojí... Kdybych měl mluvit o sobě, tak mě to nedojme. Ale když cítím za sebou tu obrovskou oporu, jde to na mě a derou se mi slzy do očí. Tam mě to přepadlo, bylo krátce po závodě... Já se nikdy netajil tím, že jsem emotivní člověk, ať už pozitivně nebo negativně. Tak jsem to nechal propuknout naplno.
Překvapil jste stříbrem trochu sám sebe?
Ve mně se to strašně přelévá, nedokážu všechno asi úplně vstřebat. Furt mi nedochází, že jsem najednou na bedně. Za těch šest let, co jezdím v chlapech, jsem stál jednou na pódiu, byl jsem třetí v Ruhpoldingu a ve sprintu jsem byl za celou dobu snad dvakrát v desítce. Teď najednou sprint a druhé místo. Prostě to nechápu.
Ani ke zlatu tolik nechybělo...
Vím, vím, možná si to uvědomím, až budu v pondělí startovat do stíhačky, to si pak řeknu, že chyběl kousek... Ale ve mně převládají ty nové pocity, je to má první medaile. Jasně, zlato je zlato, ale mně je jedno, jakou má ta medaile barvu, já mám radost, že ji mám. Pro mě je tohle vítězství.
Cítil jste už před závodem, že by to mohl být váš velký den?
Vždycky se říká, že olympiáda je plná překvapení a já jsem asi jedno z nich. Rozhodně to nebylo, že bych šel do závodu s nějakým super pocitem, že jsem si jistý v kramflecích. Pral jsem se střelbou, byl tu vítr a doléhala na mě i tíha okamžiku, byl jsem takový sevřený. Až v sobotu na tréninku se to zlomilo...
Čím?
Nebudu říkat, jak jsem se pojmenoval, ale sám jsem si vynadal. Trenéři se tomu zasmáli, ale souhlasili. Věděli, že to je moment, kdy jsem si to potřeboval uvědomit. Zlom přišel na tréninku a samozřejmě tam byla i velká dávka štěstí. V ležce mi spadl kalibr, vestoje jsem měl super podmínky, kdy mi vůbec nefoukalo. A povedlo se mi dostat do takového svého transu, ve kterém jsem byl schopen závodit sezóny předtím, kdy jsem nevnímal absolutně nic.
Po prvních sedmi závodech sezóny jste ani jednou nebyl v elitní dvacítce. Věřil byste v prosinci, že to může takto dopadnout?
Asi bude znít sebevědomě, když řeknu, že jsme k tomu mířili, ale já říkal i na přelomu roku, že ten problém byl týmovej. Verča tam samozřejmě byla víc vepředu, ale taky věděla, že to není úplně ono. To mě uklidnilo, říkal jsem si, že trenéři vědí, co dělají, nechtějí vystřelit tu naši formu, ale abychom měli dost sil na vrchol sezóny. A u mě to byl obrovský rozdíl oproti vrcholu minulé sezóny. Přijel jsem sem s tím, že jsem hladový po závodech a mám spoustu sil. Vloni jsem byl na mistrovství světa v Hochfilzenu unavenější.
