Článek
Aleši, jaký byl ve vašich očích letošní Dakar?
Byl jeden z nejtěžších, co jsem absolvoval. Musím vyzdvihnout posádku, protože jsme měli v kabině úžasnou atmosféru, vyhráli jsme pět etap a měli i na víc. Ale taky jsme nemuseli vůbec dojet, a proto jsem vděčný za to, jak to je. Máme krásnou rychlost a na tom se dá stavět.
Takže se stejným autem i posádkou pojedete i příští rok?
Ještě uvidíme, v jaké formaci a na jakém koni. Detaily jsou ve vzduchu, ale vidím krásné zlaté světlo na konci tunelu. A taky vidím celou posádku, jak tam zase v červeném dráčku letíme pouští. Někdy kolem apríla bychom to chtěli pustit do světa. Už teď máme dva listy A4 věcí, co bychom na autě chtěli udělat jinak a od toho se vše bude odvíjet. Z nějakého důvodu jsem si vybral rodinu Lopraisových, že jsem se do ní narodil, a chci ji dotáhnout tam, kam patří.
Dakar je o krizích, vás jich několik potkalo. Která byla nejtěžší?
Když jsme měli elektronický problém s ovládáním převodovky, nešlo zařadit a stáli jsme ještě před startem etapy. Dostali jsme penalizaci za pozdní odstartování i s tím ztratili skoro hodinu. Tam bylo blízko k odstoupení ze závodu, ale nestalo se tak, stahovali jsme, co se dalo a vykřesali z toho maximum. Ano, pořád mi chybí to první místo, ale jak říká můj taťka: ‚Pro mě už jsi to vyhrál několikrát.‘ Protože jsem v minulosti vypadl z prvního fleku. Mám 22 vyhraných etap, a to není málo. Ale chci jednou ve zdraví splnit ten náš velký sen.
Na Dakaru jste ale zažil i krásná gesta. Jeden španělský závodník vám během maratonské etapy věnoval čelní sklo, v předposlední etapě vás zase na kola zvedl Litevec Žala, pro něhož jste byl v tu chvíli hlavní konkurent v boji o vítězství.
Měli jsme se Žalou dohodu, že si do pěti minut časové ztráty navzájem pomůžeme. V ten daný moment jsme ho měli za sebou, a i když nám zrovna úplně nefungovalo auto, tak já jsem to hnal, protože jsem v duchu počítal, že mohu Žalu potřebovat. Bylo krásné, že zastavil, splnil dohodu, což se cení. U toho čelního skla jsem požádal kamaráda a on projevil velkého dakarského ducha. Byl to krásný moment, které jsou už v dnešní době na Dakaru vzácné.
Nakonec vám k výhře chybělo 21 minut, přitom jste říkal, že kvůli technickým potížím jste ztratil hodinu a 40 minut. Které z těch prohospodařených minut vás štvou nejvíce?
Fatální byly ty chyby s elektronikou. Několikrát nám uletěla kapota, což nás stálo dalších 15 minut a samozřejmě, jak jsme dostali ránu v dunách zezadu. Tam jsme nechali 26 minut jenom opravami a následnou jízdou, protože jsme museli kurtovat nástavbu, jeli volněji, neboť jsem se bál, že přijdeme o poslední možnou rezervu. A taky hrozilo, že si zničíme tlumení, bylo štěstí, že jsme tu etapu dojeli.
Zmíněná kolize s Martinem Macíkem samozřejmě v Česku vyvolala emoce. Vy sami jste si to v bivaku vyříkali?
Nedošlo k omluvě. Tak, jak to Martin komunikoval, to bohužel nebylo. To je jediné, co mně na tom mrzí. Závodní incident se může stát, ale má se přijít a říct: ‚Mrzí mě to.‘ A to tam nebylo. Zbytek nemá smysl extra komentovat. My jsme tam nezastavili, že bychom si chtěli udělat kávu nebo arabský čaj. Udělali jsme všechno tak, jak se má dělat. Okamžitě jsem zapnul sentinel (varovný signál), abych uvědomil ostatní, a hned jsem začal dělat rozjezd, abych dunu vyjel. Jezdím Dakar 20 let a vím, co se má dělat. Udělal jsem to přesně a příště bych to udělal úplně stejně. To, že kluci do nás narazili, tak si toho možná pozdě všimli nebo nezaznamenali sentinel, a jde to za nimi. Ale to je jiná věc. Spíš mi chybí to lidské gesto: ‚Sorry, stalo se.‘ A to nebylo.
FIA to posoudila jako závodní incident.
Ta ale ani nemohla udělat nic jiného, protože by se z toho stalo ‚demolition derby‘ a byl by z toho precedent. V momentě, kdybyste měli víc aut v týmu, tak z toho můžete udělat kuželky. Řeknete, tady ty dva mi sundej, a to nejde. Je to spíš na jezdcích, jak by to měli následně mezi sebou vykomunikovat a v rámci fair play pokračovat.
Hodně se na letošním Dakaru mluvilo o startovních pozicích, kdy jste jeli v prachu, těžko se předjíždělo. Jak jste to vnímal vy?
Je to naprostý nonsens a je to nebezpečné. Protože se potkávají rychlejší s pomalejšími a ještě je za den předjíždíme třikrát, tak je to čirý nesmysl. Ve své době si buginy stěžovaly, že jsme s kamiony moc rychlí, a tak snížili naši maximálku na jejich úroveň. Jenže my jsme rychlejší v normálních pasážích, dojíždíme je, ale po dvou hodinách je povinná neutralizace, kde my čekáme 20 minut a oni 10 nebo 15. A tak znovu předjíždíte ty samé buginy a je to martyrium pro nás i pro ně. Je to jako, když jedete na dálnici a všichni jedou na tempomat 130, tak je riziko, že dva nepozorní do sebe vrazí větší, než když jede někdo extrémně rychle a druhý pomalu. Je tam obrovský prach, kameny a nikomu nechcete ublížit.
A je to frustrující, že?
Je. S takovými kolosy nás nechávají startovat 30 vteřin po sobě, takže od začátku jedete v prachu a naslepo. Víte, že za vámi tlačí dalších 20 vlčáků, nechcete ztratit pozici. Je to nebezpečné od startu, je to o nervech a reakcích.
