GLOSA: Zohornův Maďar jako memento pro ostatní. Velký bratr tě sleduje

Ne, nemá cenu se lingvisticky pitvat, jestli Zohornova slova „naplnila skutkovou podstatu“ urážky, protože asi každý vidí a slyší, že rozhodně nebyla pochvalou. A asi každý tuší, že své slovenské parťáky v Dynamu oslavuje jinak a nerozdává jim slovník spisovné češtiny, aby se náš rodný jazyk dokonale naučili.

Na druhou stranu asi ani nemá cenu Zohornu exemplárně pranýřovat a lynčovat, protože sport – a v hokejovém play off to platí zvlášť – není úplnou „nedělní školou“, kde by se mluvilo jen učesaným jazykem. Nadávky létaly, létají a budou létat, protože jste-li v emocích, zaujetí i adrenalinovém rauši, tak racionálno ustupuje do pozadí a vy často dřív mluvíte, než myslíte.

To není omlouvání, jen konstatování faktu, protože hoď kamenem, kdo při sportu někdy slovně nezhřešil. Za socialismu i po pádu železné opony slýchali hokejisté z východu nadávky do „komoušů“ a možná v NHL zaznívají i dnes. Brankář Tomáš Vokoun při finále světového šampionátu ve Vídni 2005 zase vypustil z úst invektivu vůči Kanaďanovi Danymu Heatleymu, kterou si o pár minut později těžce vyčítal a která mu zkazila bezprostřední radost ze zlata.

Omluvil se za ni a trestem pro něj bylo vlastní svědomí.

Ital Marco Materazzi pro změnu ve finále fotbalového mistrovství urazil Zinédina Zidana, jenž reagoval „slavnou“ hlavičkou, po které viděl červenou.

Jsou to extrémní příklady, které mají dokumentovat, že „trash talk“ není jen hranou komedií před boxerskými a zápasnickými mači, ale v různé podobě patří ke sportu a je svým způsobem – nechejme teď stranou duch fair play – součástí psychologické hry. Pochopitelně vše má své hranice a limity a jisté věci prostě nemají vyjít z úst, ať už je sportovcova mysl zatemněná jakkoliv.

Navíc – a to je hlavním mementem Zohornova Maďara – se kulisy sportu zásadně proměnily. V touze po dokonalém televizním zážitku jsou kamery i mikrofony prakticky kdekoliv, a tak ostrá slova nezapadnou, naopak hlasitě zaznějí do éteru. Koneckonců v pardubickém Dynamu o velkém bratrovi, který vás neustále sleduje, vědí své, neboť už v prosinci takhle mikroporty usvědčily Lukáše Radila na Spenglerově poháru z jadrných nadávek směrem ke krajanovi Matěji Stránskému.

Do jisté míry „velký bratr“ kultivuje prostředí, protože třeba trenéři dobře vědí, že jejich komunikace s rozhodčími jde ven, a tak raději volí jiná slova, než jak to bývalo kdysi.

Samozřejmě ne vždy se to povede.

Teď si to nejspíš znovu uvědomí také hráči.

Jenže i u nich dozajista bude platit, že při zatemnění mozku i před desátou večerní z úst vylétnou ostřejší slova a urážky.