Článek
Val di Fiemme (od naší zpravodajky) – V parasportu se hodně pracuje s přepočty časů na základě koeficientu, aby šlo o co nejspravedlivější podmínky na základě handicapů. „Musí se to spojovat, protože jinak by to ani nešlo. To by musel mít každý závodník vlastní kategorii,“ krčí rameny Chrástková.
V kategorii stojících běžeckých lyžařů nebo biatlonu tak může závodit člověk s protézou nohy, ale i člověk bez rukou. „Je to postavené na dlouhodobém výzkumu. Ty ruce jsou taky důležité na běžkách a už absence jedné ruky je hrozně znát,“ popisuje trenérka. V českém týmu v kategorii stojících závodí Miroslav Motejzík s protézou levé nohy a zároveň Matěj Škoda, který má malformaci předloktí. A jejich koeficienty se liší pro různé techniky běžeckého lyžování.
„Na bruslení mají oba stejně, ale na klasiku má Matěj lepší, protože tam si nohama moc nepomůžete. Takže v klasice je jednoruký s jednou hůlkou nebo bez rukou úplně strašně znevýhodněný,“ vysvětluje Chrástková. S protézou nohy se pak dá i dobře pracovat. „Dá se to různě nastavit a docela s tím kouzlit. Samozřejmě tam hrají roli limity člověka, ale dají se tam posunout různé úhly a podobně.“
Handicapovaní sportovci musí pak čas od času procházet překvalifikací a může se stát, že budou zařazeni do jiné kategorie. „Má to vlastně expiraci, podobně jako máme třeba na občance. Liší se to ale podle druhu handicapu,“ vysvětluje Chrástková s tím, že někteří sportovci musí prohlídku absolvovat každý rok, někteří už mají svou kategorii doživotně. „Například Míra Motejzík má amputaci nohy a ta už mu nedoroste.“
Zimní paralympiáda 2026
V pořadí již XIV. zimní paralympijské hry se konají v termínu od 6. do 15. března 2026. Letošní česká výprava má rekordních 24 sportovců, kteří bojují o medaile v para hokeji, para biatlonu, alpském lyžování a běžeckém lyžování. Mezi nejlepší čtyřmi a tím pádem v bojích o cenný kov jsou čeští parahokejisté.
Medaile: STŘÍBRO: Carina Edlingerová (biatlon), STŘÍBRO: Simona Bubeníčková (biatlon), STŘÍBRO: Simona Bubeníčková (běžecké lyžování)
Specifická situace pak nastává u zrakově handicapovaných. „Před dvěma roky docházelo v rámci FIS (Mezinárodní lyžařská federace, pozn. red.) ke změně systému. Došlo k rozšíření kategorií, takže se hranice trošku posunuly. Ale právě proto existují i různé koeficienty přepočtu času, aby byly ty závody co nejférovější,“ popisuje Chrástková.
Právě na překvalifikování doplácí například český alpský lyžař Patrik Hetmer, který v Itálii startuje už na své čtvrté paralympiádě. Tentokrát však s mnohem nižšími ambicemi. „Kvůli té úpravě teď nemám takovou šanci konkurovat ostatním, protože mě přesunuli do jiné kategorie, kde mám nižší koeficient,“ říká závodník, který nově spadá do kategorie AS4.
Každý sport má pak svá specifika, například v běžeckém lyžování a biatlonu jsou mezi nevidomými tři kategorie NS1 až NS3. „NS1 jsou úplně nevidomí a mají koeficient 88 %, což vlastně znamená, že jejich čas činí 88 % reálného času,“ říká Chrástková o kategorii, do které spadá například Simona Bubeníčková. Závodníci ve skupině NS2, což je třeba druhá Češka Carina Edlingerová, mají koeficient 97 % a NS3 mají 100 %.
Jak ale Chrástková přiznává, parasportovci tyto přepočty a rozdělení do kategorií příliš neřeší. „Samozřejmě záleží, jak se k tomu kdo upíná. Ale třeba Simča, když získala medaile v prvních závodech svěťáku, tak samozřejmě byla spokojená, ale v cíli pak říkala, že chce ostatní porážet i tím reálným časem,“ vysvětluje trenérka běžeckého lyžování. „Je to o tom přístupu. Prostě chtějí být nejlepší a je jim jedno, jaký mají handicap.“
