Jeho hlas je pro nevidomou závodnici klíčový, během závodu se nemůže ani napít

Val di Fiemme (od naší zpravodajky) – Sedmnáctiletá Simona Bubeníčková začínala na běžkách v lyžařském klubu v Machově v deseti letech právě ve skupině trenéra Davida Šrůtka. „Rodiče nám řekli, že má oční vadu a že se to bude postupem věku zhoršovat,“ popisuje první setkání se závodnicí Šrůtek.

Její stav ale zůstal několik let stejný, svým vrstevníkům stačila a závodila bez pomoci. „Pak ale nastal rychlý zvrat, Simča začala sjíždět do stran a padat,“ vypráví Šrůtek, který přišel s nápadem, jak mladé závodnici pomoci. „Když před ní někdo jel, tak se orientovala lépe. Viděla obrys, který následovala, tak jsme tak začali jezdit,“ popisuje trenér, ze kterého se tak stal trasér.

Ze začátku ani neznal potřebná pravidla, musel se je doučit a mohl s Bubeníčkovou začít závodit. Sehrání, které je pro spolupráci traséra se závodnicí klíčové, přišlo samo. „Znali jsme se dlouho, už jsme na sebe byli napojení, když viděla, takže si to postupně sedalo až do teď,“ říká trasér s tím, že je obrovská výhoda, že Bubeníčková ztrácela zrak postupně.

„Znala ten terén a jak se funguje na běžkách. Neumím si představit, že se někdo bude učit lyžovat až jako úplně slepý,“ přiznává Šrůtek. Cílevědomost a píle dvojici dotáhla až k paralympijským medailím. Společně na tratích ve Val di Fiemme vybojovali stříbra v biatlonovém individuálním závodě a běžeckém závodě na 10 kilometrů a bronz v biatlonové stíhačce.

Zatímco běžkám se společně věnují více než pět let, biatlon si přibrali až před půl rokem. Možnosti traséra na střelnici jsou ale dost omezené. „Já Simču přivezu k podložce, ale pak na ni nesmím mluvit. Je tam tzv. silent zone, podobně jako v klasickém biatlonu,“ popisuje Šrůtek s tím, že si s Bubeníčkovou vymysleli takový fígl, jak se správně napolohovat. „Klepnu Simču hůlkou do levé nebo pravé nohy, aby věděla, kam se má posunout. To je povolené, i když na prvním závodě se mě ptali, co to dělám.“

Střelba je pak čistě v gesci závodnice, trasér odjíždí na druhou stranu střelnice a může jen pozorovat, jak se jeho kolegyni daří na podložce. „Na střelnici se holky přihlašují čipem, protože zbraň je laserová. Simča je ale zcela nevidomá, takže je pro ni občas náročnější ten čip najít. Zároveň ji může potrápit i čerstvý sníh, protože střed podložky hledá podle toho, že se chytne jejich rohů,“ vysvětluje Šrůtek úskalí, které on na střelnici nemůže ovlivnit.

Chvíle, kdy Bubeníčková střílí, je naopak jediná, kdy si může její trasér alespoň trochu odpočinout a hlavně se občerstvit. „Na trati jede Simča podle mého hlasu, mám na zádech reproduktor a musím furt mluvit, aby přesně věděla, kam jet,“ vysvětluje Šrůtek svou práci, která je opravdu náročná. „Simča jede v úplné tmě, takže pro ni je ten zvuk klíčový, ale je teda úžasné, jak má naopak ten sluch posílený a výborně slyší všechny pokyny.“

Jakmile však Šrůtek přestane mluvit, je jeho lyžařka ztracená, v úvahu tedy nepřipadá ani lehké občerstvení během závodu. „Jednou se nám stalo, že jsme jeli delší závod a trenér mi říkal, že se taky musím napít. Tak jsem si vzal kelímek a začal pít a najednou Simča začala vybočovat a volala: mluv, mluv,“ přibližuje Šrůtek. „Takže od té doby se během závodu ani nenapiju, protože ona opravdu potřebuje ten zvuk, jinak je ztracená.“

Nespornou výhodu má naproti tomu druhý český trasér Alexandr Paťava, který jezdí s Carinou Edlingerovou. Stargardtova choroba ji vzala většinu zraku, sedmadvacetiletá závodnice ale vidí na zhruba 1,5 metru, a tak je práce pro jejího traséra jednodušší. „Naštěstí nemusím mluvit pořád, stačí vydávat jenom heslovité pokyny, nemusíme ani používat mikrofon a reproduktor,“ popisuje Paťava, jehož práce je ale taky náročná. „Občas mi tak strašně vyschne v krku, já fakt obdivuju všechny traséry, co dokážou mluvit celý čas. Klobouk dolů.“

Obě dvojice budou z paralympiády odjíždět spokojené, Edlingerová s Paťavou vybojovali dvě medaile v parabiatlonu, Šrůtek s Bubeníčkovou mají na svém kontě zatím tři cenné kovy a závěrečný start na 20 kilometrech před sebou. Pro Šrůtka je už vůbec účast na paralympijských hrách zadostiučiněním. „Na gympl jsem chodil s Honzou Maturou (skokanem na lyžích, pozn. redakce), který jel na olympiádu už v roce 1998 do Nagana, tak já jsem si musel skoro třicet let počkat,“ směje se Šrůtek.

Úspěchy svého spolužáka už s Bubeníčkovou překonal, Maturovým nejlepším umístěním bylo 18. místo v Soči. Účastnil se ale celkově čtyř olympiád, Šrůtek už zřejmě další paralympiádu v roli traséra nepřidá. „Určitě budeme muset pro Simču hledat jiného traséra. Měli jsme takovou ideu, že by to byla holka, ale pak jsme zjistili, že by to musela být minimálně mistryně republiky, protože trasér prostě musí mít podobnou výkonnost jako závodník,“ říká Šrůtek.

Budoucnost Bubeníčkové bude záviset i na studiu, v příštím roce ji čeká maturita. „Ona je nadaná i ve škole a když půjde studovat nějakou vysokou školu do většího města, tak to taky bude s tréninky složitější,“ krčí rameny Šrůtek s tím, že následující roky ukážou, kam kroky nevidomé talentované závodnice povedou.