Článek
Problémy s třísly měl už delší čas... „Ale nepřikládal jsem bolestem nějaký větší význam. Jenže situace se zhoršovala, operace se jevila jako neodvratná. Pořád jsem to oddaloval. Jenže v listopadových zápasech už to nešlo. Nezbylo mi, než se nechat operovat,“ přiznal. Jakmile to bylo možné, začal s rehabilitací. „Na pražské klinice Endala mi hodně pomohli. Mohu se vrátit dřív, než po klasické rehabilitaci,“ liboval si.
Na Magatha neplival
V létě přestoupil do Hamburku, jenže díru do světa tam zrovna neudělal. „To tedy ne, představoval jsem si to jinak. Nejprve jsme prohrávali, pak jsem dostal červenou kartu a nakonec přišlo to zranění. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Dívám se dopředu. Kluci se chytli a já teď udělám všechno proto, abych si vybojoval místo v základu a byl mužstvu platný,“ pravil přesvědčivě šestadvacetiletý fotbalista.
Hamburk ho zaujal jako město i tradiční klub. „Rozdíl je velký, především v tradici a zázemí. Wolfsburg má sice krásný stadión, ale jinak je to skutečně město automobilů VW. Lidé tam tolik fotbalem nežili. Až v Hamburku jsem poznal, co to je velký bundesligový klub. Nádherný stadión, báječná atmosféra, fotbalem Hamburk přímo dýchá. A to nemluvím o tom, že Hamburk je i hezké město,“ nabídl Jiráček srovnání.
Rozhodně však odmítl kritizovat wolfsburgského kouče Felixe Magatha, byť s ním měl v létě problémy. „Každý trenér má svoji filosofii a té se jako hráči musíme držet. Magath je jiný typ než hamburský Fink. Nechci to nějak porovnávat. Samozřejmě v obou klubech se maká naplno jak v tréninku, tak i na hřišti. Řeknu to takhle, jsem rád, že jsem z Wolfsburgu pryč a hraji v Hamburku,“ pravil diplomaticky.
Pod most nemusí
V Hamburku mu půjčil byt David Jarolím, který odešel do Francie. Jenže tam fotbalové štěstí nepotkal, takže míří zpět do Německa. Někde s rodinou bydlet musí... „Pod most nepůjdu (smích). Mluvili jsme o bydlení s Davidem několikrát. On chce ještě hrát a v Hamburku to nebude, takže mi nehrozí, že najdu kufry za dveřmi. Jsme domluveni tak, že mi dá včas vědět. Sehnat nové bydlení by zase nebyl až takový problém,“ říkal s úsměvem Petr Jiráček.
Svátky trávil se svými nejbližšími a vánočních dobrot se rozhodně neodříkal. „V jídle jsem se příliš neomezoval. S tím nemám problém. Kilo dvě přiberu, ale za čtyři dny je to dole,“ konstatoval. „To Pavel Horváth s tím má větší problémy,“ vzpomněl si na kamaráda z Viktorie Plzeň.
Ta mu také dělá radost: „A jakou! Už tři roky to je fenomén českého fotbalu a pořád hraje výborně, i když nás několik odešlo. Podruhé po sobě postoupila do jarní fáze Evropské ligy a ještě z prvního místa ve skupině. To je nádherná třešnička na fotbalovém dortu. Je také zkušenější, takže krok drží v domácí lize i té Evropské. A bez šance rozhodně není ani proti Neapoli.“
Rok na houpačce
Když přišla řeč na to, jaký byl Jiráčkův fotbalový rok 2012, chvilku se zamyslel a pravil... „Jako na houpačce... V lednu jsem přestoupil do Wolfsburgu, zažil galeje s Magathem, po dobrém začátku to šlo trochu dolů. Ale zvedl jsem se a na mistrovství Evropy, které bylo dobré. Ovšem na podzim to zase nebylo ono. Přestup, zranění... Teď to snad půjde pořádně nahoru. V každém případě jsem poznal spoustu věcí, které by mě měly posunout dál. Ten minulý rok v Plzni byl ale z mého pohledu fotbalově lepší.“
V reprezentaci absolvoval podzimní část kvalifikace a situaci rozhodně nevidí pesimisticky. „Rozhodně nejsme v kritické situaci, jak to líčí média, ale pořád to máme ve svých rukou. Kdybychom nevěřili, že máme šanci na postup, tak už nemusíme hrát žádný zápas. Víme, co se stalo a co je třeba k nápravě,“ zdůraznil.
A k mladým hráčům, které povolal kouč Michal Bílek na duel se Slovenskem, poznamenal: „Kluci hráli dobře, chtěli se ukázat. To samé jsem poznal před rokem. Rozhodně se nebojím, že bych si za národní mužstvo nezahrál. V první řadě musím kopat dobře v klubu. Hráči přicházejí a odcházejí. Zažil jsem krásnou kapitolu s vrcholem na šampionátu a těším se na další. Ale hlavně... Reprezentace hrála před Jiráčkem bez něho a bude i po něm.“
