Rubriky:

Ostatní

Poslední slova Reichela a Šlégra. Emoce, hrdost a vzpomínka na Hlinku

1. srpna 2010 11:11 - LITVÍNOV

Tři výjimečné a nezapomenutelné hodiny vše zakončily. Poté si Robert Reichel vzal tričko, Jiří Šlégr košili a dvacet minut vzpomínali, děkovali, byli dojatí. Dva účastníci z Nagana naposledy odpovídali na otázky jako hokejisté. Za pár hodin jim startoval život druhý. Šlégr měl v sobotu politickou akci, Reichel šel trénovat litvínovské děti. Hvězdy odešly.

 

Petr Horník, Právo

Na váš poslední zápas přijeli velcí hráči, stadión byl vyprodaný. Jste spokojení s rozlučkou?
Reichel: Bylo to něco nádherného, myslím, že jsme oba kariéru odehráli nad rámec možností. A tady tohle byl závěrečný bonbónek. Něco úžasného.
Šlégr: Já jsem říkal, že se těším, že bude parádní atmosféra, Robert mi před zápasem naznačoval, že je naměkko. Já jsem dělal obrovského hrdinu, ale když jsem viděl dresy vedle sebe, tak je to obrovská hrdost. Vyřazení čísel 19 a 22 je ohromná odměna od klubu, které si strašně vážíme. Tam už jsem měl na krajíčku, že mi asi ukápne slza. Vzal jsem si ručník pod dres jako kapesník, málem jsem pro něj sáhnul. Nádherné dojmy.

Byli jste někdy více dojatí?
Reichel: Jak jsem šel s Jirkou na rozbruslení, tak jsem mu říkal, že cítím, že se mnou není něco normálního. Pokud si to neprožijete... to si musí každý zkusit. Říkal jsem Jirkovi, že bude mluvit, že já ze sebe nedostanu ani slovo. Nakonec jsem se uvolnil, jsem rád, že jsem do mikrofonu něco řekl.
Šlégr: Hokej je o prohrách a radostech. Vítězství a smutku. Asi nejvíce naměkko jsme byli, když umřel pan Hlinka. Odešel někdo, kdo nám dal v hokeji strašně moc. Já osobně ještě v Praze, když jsme vypadli na mistrovství světa s Amerikou. Šestnáct tisíc lidí najednou stálo, bylo ticho, že by člověk slyšel spadnout špendlík, tam jsem byl naměkko. Pátek byl hezký a smutný. Je to konec jedné etapy života.

Robert Reichel (vlevo) a Jiří Šlégr při své rozlučce v LitvínověRobert Reichel (vlevo) a Jiří Šlégr při své rozlučce v Litvínověfoto: Právo/Petr Horník

Roberte, vy jste se loučil i s dvanáctiletým synem Kristiánem...
Reichel:
Bylo to krásný. Dal dva góly, což bude strašně rád. On nechtěl jít do kabiny, manželka ho poslala před druhou třetinou, nevěděl, že bude hrát. Bylo vidět, že je nesvůj. Nemohl si obléknou štulpny. Jak skočil na led a měl mřížku, tak to z něj spadlo, měl radost.
Šlégr: Já jsem se byl v kabině podívat, byl celý červený. Dělal jsem si z něj srandu, že je nervózní se sedmi tisíc lidí. Trošku rozklepaný byl, ale nechali jsme ho dát gól, takže to z něj spadlo. Po zápase za mnou přišel a říkal: Strejdo, já byl opravdu nervózní, ale pak už to bylo dobrý.

Nemrzelo vás chování některých fanoušku, kteří pískali na Martina Ručinského?
Reichel: Jak dal gól, tak vyvolávali jeho jméno. Až přijede příště, tak to bude lepší.
Šlégr: To je specifická situace. Martin bohužel odešel do Sparty. Spousta lidí to brala jako křivdu, oni ho tady vždy měli rádi, vyrostl v Litvínově. Byl jeden z nás čtyř, kteří jsme chodili do jedné třídy, ještě s námi byl Robert Lang. Pískali na něj, mně to nebylo moc příjemný.

Jste smíření s tím, že si už nikdy nezahrajete?
Šlégr:
Já jsem s tím srovnaný, mám zdravotní problémy, šel bych do rizika, mohl bych skončit na vozíku, to bych opravdu nerad. Hokej jsem vždy miloval a rád ho budu mít asi do konce života. Dnes mám jinou práci, jsem dost zaneprázdněný.
Reichel: Já u toho zůstal, práce mám dost a baví mě. Je to trošku něco jiného, ale když jsem zvládl hokej, tak zvládnu i trénovat. Udělám vše, abych byl dobrý. Pokud to vyjde, tak úspěch budou mít všichni, pokud ne, tak první půjde trenér, to budu já, ale takový je život. 

Libor Kalous, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Ostatní