Článek
Jak se cítíte coby kapitán poraženého týmu?
Jsem hrdý na tým, kluci bojovali na doraz. Ale bylo to málo.
V úvodní sérii přišly nejprve tři česká poslední místa, pak ale vaše výhra. Všechny týmy měly v tu chvíli po jednom vítězství, vypadalo to vyrovnanější boj...
Já body tak nehlídal, soustředil jsem se na sebe a na tým. Před startem jsme si říkali, že do toho musíme jít naplno. A kluci do toho opravdu šli. Atmosféra v družstvu byla výborná. I když to nevyšlo, lidi snad ocenili, že jsme se rvali do konce každé jízdy. Družstva jsou specifická, je to víc motivující než souboj jednotlivců, každá ztráta bodů mrzí víc.
Nedala se nějak jinak namíchat sestava?
Pět jmen širšího výběru bylo jasných, pak i ta zbylá čtyři, když Matěj Kůs přece jen asi nebyl ještě úplně fit. Diskuse o tom, že měl jet někdo další, nejsou na místě.
Před 14 lety jste byl u toho, když v Pardubicích do finále také přímo nasazený tým s vámi coby dvacetiletým benjamínkem vybojoval senzační stříbro...
Tenkrát ale přece jen bylo více kam sáhnout. Jeli Tonda Kasper nebo Bohouš Brhel, byli i mladí. Mimo hru zůstal tenkrát Tomáš Topinka a další. Teď je tu pět jezdců a pak díra. Vaška Milíka jsem se ptal při nástupu, jestli se v té atmosféře cítí nervózní a smál se, že ne. Bojoval, je příslibem. Neřekl bych, že jsme staří, ale takových mladíků bychom potřebovali víc.
Jenže nejsou...
Nějací by přece jen byli, jenže je to práce na dlouhá léta. Nejdřív doma a pak hlavně musí do cizích lig. Já šel do Anglie ve dvaceti. Výhoda byla, že nás tehdy bylo víc.
