Rubriky:

Atletika

Janků: Je i trochu štěstí, že vozíme tolik medailí

27. března 2009 09:57

Sportovně–společenský závěr své dlouholeté úspěšné kariéry na mítincích v Čejkovicích a Valašském Meziříčí má výškař Tomáš Janků za sebou, v atletickém prostředí se ale po něm zcela určitě zem neslehne. Byť si kandidaturu na místopředsedu svazu zatím rozmyslel...

Proč jste z blížících se voleb nakonec vycouval?

Proklamoval jsem, že pokud budu mít podporu a uvidím, že to má smysl, budu kandidovat. Ale když jsem viděl, jak se to všechno vyvíjí, nepřineslo by mi to radost.

Zkuste být, prosím, konkrétnější...

Chtěl jsem atletice vrátit, co mi přinesla, měl jsem nějaké vize do budoucna. Ale ne vždy se v činovnickém světě řeší, jestli to ten člověk myslí dobře. Vždy se najde někdo, kdo řekne, že ten člověk je mladý nebo že chce jít rovnou na místopředsedu...

To vás odradilo?

Chtěl jsem, aby všichni táhli za jeden provaz. Ale zjistil jsem, že jsou nějaké skupiny, které mají své zájmy a budou volit své lidi. Necítil jsem stoprocentní podporu. Dělám práci, jen když vím, že ji ten subjekt ocení. Nerad ztrácím svůj čas.

Co vám na českém atletickém prostředí nejvíc vadí, co jste chtěl změnit?

Je jednoduché říct, že všechno se dělá špatně a na nic, což dělá spousta lidí. Udělalo se spousta dobré práce, ale nové podmínky v ekonomice i ve sportu vyžadují jinou koncepci. Kdyby se tam sešla skupina lidí, udělali projekt a měli tah na bránu, mohlo by se mnohé změnit. Protože to, že vozíme tolik medailí, je i tak trochu štěstí při tom, jak to celé funguje. Jenže ta roztříštěnost je moc velká, to jsem chtěl odstranit. Tak aby jediný zájmem byli atleti a ekonomická stabilita svazu.

Čemu se tedy budete věnovat, když se funkcionářem zatím nestanete?

Tohle by byla stejně neplacená funkce, ne klasické zaměstnání. Mám nabídku od armády, ze soukromého sektoru, je tu i možnost vlastního podnikání. Ještě jsem se nerozhodl.

Zajistila vás atletika tak, abyste nemusel třeba rok pracovat?

To ne, já své peníze investoval, takže se musím nějak zapojit. Kdybych si je nechával na účtu a teď je utrácel, tak bych chvíli asi vydržel, ale to jsem nechtěl.

Českou výškařskou jedničkou je teď Jaroslav Bába. Jeho přechod z Vítkovic od Aleše Dudy do Prahy k vašemu otci vyvolal dost emocí, padla i slova jako zrada. Jakou roli jste v této výměně sehrál vy?

Pořád se mluví o tom, že ho někdo někam lanařil. Není to pravda, ani to není o tom, že Aleš je špatný trenér a Janků dobrý. Oba jsou kvalitní trenéři, ale po zranění Jardy se jeho trénink vrhl do takové slepoty a on ani Aleš se z toho nedokázali hnout. Je to výškař, který může skákat pořád přes 230. Já byl v podobné situaci u trenéra, který mi toho hodně dal, ale pak jsem se nemohl hnout z místa. V tu chvíli se musí skokan rozhodnout. A Jarda se rozhodl sám, my mu jen nabídli možnosti.

Když jste ale mluvil o tom, že Bába si to potřebuje srovnat v hlavě, aby se vrátil k výškám, které skákal před svým zraněním, myslel jste tím i jeho přechod do Prahy?

Musí zase přijít na své priority, že je nutná i tréninková kázeň, která také trochu upadala. Nové prostředí mu může dodat energii, aby vše dělal zase správně. Budeme se mu snažit pomoct, ale můžete dovést koně k vodě, jenže napít se musí sám.

Co vám bude ze života atleta nejvíce chybět?

Asi ta pohoda, kamarádi na stadiónu... Ale ty nervy a zodpovědnost mi chybět nebudou.

Když končil Stefan Holm, říkal, že jemu naopak budou chybět ty vypjaté momenty, kdy na něj čekal poslední pokus, který rozhodoval o úspěchu či neúspěchu...

To člověku chybí, když se mu to podaří, jako mně v Göteborgu (Janků tam byl v roce 2006 stříbrný na mistrovství Evropy – pozn. red.). To je pak nepopsatelný pocit radosti. Ale ty momenty, kdy se mi to nepovedlo, mi chybět určitě nebudou.

Která z vašich halových rozluček byla nejdojemnější?

Hustopeče byly emotivní, k nim mám osobní vztah. V Čejkovicích jsem zase dostal spoustu vína, i pobyt ve sklípku byl super, i když druhý den byl mítink ve Valašském Meziříčí náročnější (úsměv). Příjemně mě překvapilo, jak byla spousta lidí smutná z toho, že končím.

A vy?

V těch Hustopečích jsem měl co dělat, ale beru to sportovně. Jednou to skončit muselo.

Jak přijala váš konec kariéry vaše partnerka, tyčkařka Kateřina Baďurová?

Asi jí je to trochu líto, ale fungovat to bude. Prostě pojede sama na stadión a uvidíme se večer.

Je možné, že se ještě někdy objevíte v nějakém závodě? Desetibojař Robert Změlík se chystá k návratu ve 40 letech...

Ne. U výšky to nejde. Když skončíte, už se těžko vrací. Je to výbušný sport, tam by to byl propastný rozdíl.

Ale hýbat se asi nepřestanete...

Určitě ne. Až se ustálí ten můj podnikatelský život, budu sportovat dál, bez toho člověk nemůže být. S kamarády už plánujeme nějaká sportovní odpoledne.

Michal Osoba, Právo

Zrušit