Janků: Je i trochu štěstí, že vozíme tolik medailí

Proklamoval jsem, že pokud budu mít podporu a uvidím, že to má smysl, budu kandidovat. Ale když jsem viděl, jak se to všechno vyvíjí, nepřineslo by mi to radost.

Chtěl jsem atletice vrátit, co mi přinesla, měl jsem nějaké vize do budoucna. Ale ne vždy se v činovnickém světě řeší, jestli to ten člověk myslí dobře. Vždy se najde někdo, kdo řekne, že ten člověk je mladý nebo že chce jít rovnou na místopředsedu...

Chtěl jsem, aby všichni táhli za jeden provaz. Ale zjistil jsem, že jsou nějaké skupiny, které mají své zájmy a budou volit své lidi. Necítil jsem stoprocentní podporu. Dělám práci, jen když vím, že ji ten subjekt ocení. Nerad ztrácím svůj čas.

Je jednoduché říct, že všechno se dělá špatně a na nic, což dělá spousta lidí. Udělalo se spousta dobré práce, ale nové podmínky v ekonomice i ve sportu vyžadují jinou koncepci. Kdyby se tam sešla skupina lidí, udělali projekt a měli tah na bránu, mohlo by se mnohé změnit. Protože to, že vozíme tolik medailí, je i tak trochu štěstí při tom, jak to celé funguje. Jenže ta roztříštěnost je moc velká, to jsem chtěl odstranit. Tak aby jediný zájmem byli atleti a ekonomická stabilita svazu.

Tohle by byla stejně neplacená funkce, ne klasické zaměstnání. Mám nabídku od armády, ze soukromého sektoru, je tu i možnost vlastního podnikání. Ještě jsem se nerozhodl.

To ne, já své peníze investoval, takže se musím nějak zapojit. Kdybych si je nechával na účtu a teď je utrácel, tak bych chvíli asi vydržel, ale to jsem nechtěl.

Pořád se mluví o tom, že ho někdo někam lanařil. Není to pravda, ani to není o tom, že Aleš je špatný trenér a Janků dobrý. Oba jsou kvalitní trenéři, ale po zranění Jardy se jeho trénink vrhl do takové slepoty a on ani Aleš se z toho nedokázali hnout. Je to výškař, který může skákat pořád přes 230. Já byl v podobné situaci u trenéra, který mi toho hodně dal, ale pak jsem se nemohl hnout z místa. V tu chvíli se musí skokan rozhodnout. A Jarda se rozhodl sám, my mu jen nabídli možnosti.

Musí zase přijít na své priority, že je nutná i tréninková kázeň, která také trochu upadala. Nové prostředí mu může dodat energii, aby vše dělal zase správně. Budeme se mu snažit pomoct, ale můžete dovést koně k vodě, jenže napít se musí sám.

Asi ta pohoda, kamarádi na stadiónu... Ale ty nervy a zodpovědnost mi chybět nebudou.

To člověku chybí, když se mu to podaří, jako mně v Göteborgu (Janků tam byl v roce 2006 stříbrný na mistrovství Evropy – pozn. red.). To je pak nepopsatelný pocit radosti. Ale ty momenty, kdy se mi to nepovedlo, mi chybět určitě nebudou.

Hustopeče byly emotivní, k nim mám osobní vztah. V Čejkovicích jsem zase dostal spoustu vína, i pobyt ve sklípku byl super, i když druhý den byl mítink ve Valašském Meziříčí náročnější (úsměv). Příjemně mě překvapilo, jak byla spousta lidí smutná z toho, že končím.

V těch Hustopečích jsem měl co dělat, ale beru to sportovně. Jednou to skončit muselo.

Asi jí je to trochu líto, ale fungovat to bude. Prostě pojede sama na stadión a uvidíme se večer.

Ne. U výšky to nejde. Když skončíte, už se těžko vrací. Je to výbušný sport, tam by to byl propastný rozdíl.

Určitě ne. Až se ustálí ten můj podnikatelský život, budu sportovat dál, bez toho člověk nemůže být. S kamarády už plánujeme nějaká sportovní odpoledne.