Článek
Jako první zástupce v historii malé středoevropské země získal zlatou medaili na zimních olympijských hrách. I když později přidal další úspěchy, ten z roku 1968 je nezapomenutelný. Vždyť od té doby mohou děti číst Pohádku o Raškovi.
Narozeniny oslaví 4. února. Už na středeční večer ale pro něj vedení radnice v rodném městě připravilo v místním kině velkou oslavu. Raškovo životní jubileum by zároveň mělo být i přehlídkou velkých jmen sportu. "Přijede řada našich olympioniků. Kdo přesně ani nevím," řekl nejslavnější český skokan na lyžích.
Český lyžař století
Celkem Raška během své aktivní sportovní kariéry posbíral šest velkých medailí a navíc se stal i českým lyžařem století. Kromě olympijského závodu vyhrál Turné čtyř můstků, bronz má ze světového šampionátu. Za jeho úspěchy stojí především deset let tvrdé práce pod vedením trenéra Zdeňka Remsy.
Dodnes se hrdě hlásí k tomu, že patřil mezi takzvané Remsa Boys. "Byli jsme skvělá parta. V té době jsme předběhli svět především v kondiční přípravě. Navíc u nás už tehdy byly můstky s umělou hmotou. Trénovat jsme tak mohli i v létě. Dnes zase za světem pokulháváme," řekl Raška.
Z Insbruku ho poslali domů
Na vrchol se dostal v roce 1968. Slavný ale mohl být už o čtyři roky dříve. Na olympiádě v Innsbrucku však strávil jen pár dnů a musel se vlakem vrátit do vlasti. V té době ale i přes zranění ramena podával z československé reprezentace nejlepší výkony. "Právě kvůli zranění jsem musel trochu změnit styl. To jsem plánoval. Rameno to ale uspíšilo. Změna se vyplatila a skákal jsem dobře," vysvětlil. Na startovní listině československého týmu pro něj ale nezbylo místo a musel domů.
"Bylo hodně těžké olympiádu opustit. Být tam, cítit tu atmosféru, to člověka pohltí," svěřil se skokan. Rozhodnutí funkcionářů nesl jako křivdu. "Přijel jsem domů a s lyžemi praštil v dílně," uvedl. Dobré výkony však podával dál a o rok později se už začal objevovat na předních místech výsledkových listin. "Těžko odhadovat, jak bych tenkrát v Innsbrucku dopadl."
O čtyři roky později na zimní olympiádu ve francouzském městečku Grenoble už odjížděl jako jeden z adeptů na medaile. "To, se psalo doma. Já osobně žádný tlak na svou osobu nevnímal," vzpomíná. Před závody si však věřil. "Věděl jsme, že mám na umístění v první pětce," řekl.
"Nádherný let v nekonečném tichu"
Nakonec si z her odvezl zlato ze středního a stříbro z velkého můstku. "Byl to nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk. Malíř a redaktor Ota Mašek skoro omdlel, fotoreportér Jarda Skála přestal fotografovat. Trenér Remsa si omýval obličej sněhem a písklavý skokan Nor Wirkola přestal pískat," napsal o Raškově výkonu na středním můstku spisovatel Ota Pavel. Rodák z Frenštátu skákal sice o něco méně, než jeho hlavní soupeř Rakušan Baldur Preiml, měl ale lepší styl. To jej vyneslo na trůn a stal se tak prvním československým vítězem na ZOH v historii.
Svetr, tepláky a kulich
Kariéru Raška ukončil v roce 1976 a naposledy skákal o tři roky později v Harachově na setkání veteránů. Dál svůj milovaný sport sleduje a stal se svědkem velkých změn. "Za nás se skákalo ve svetru, teplákách a kulichu. Dnes mají skokani k dispozici špičkové kombinézy, které také mají vliv na výkon. Lepší a lehčí lyže. Nájezdové a dopadové rychlosti nejsou tak vysoké," řekl.
Sleduje i to, jak sportem hýbou peníze. "Je to vývoj, který se nedá zastavit," míní. On sám za olympijské zlato a stříbro dostal tajně deset tisíc korun a televizi. "Pravidla mezinárodního olympijského výboru zakazovala přijetí finančních odměn," vysvětlil. Když mu vedení automobilky Škoda nabídlo vůz značky Škoda 1100 MB, také jej nemohl přijmout. "Rok jsme s ním jezdil a pak jsem jej s nějakou slevou odkoupil," vzpomíná. Dnes je podle něj situace jiná a auta jsou přímo hlavní cenou pro skokany.
Trénoval po pracovní době
Úspěchů dosáhl jako amatér. Běžně proto chodil do práce a trénovat mohl až po pracovní době. "Ve fabrice mi vycházeli vstříc a uvolňovali mě. Hodně jsem se tenkrát na tréninky těšil. Hlavně na víkendy. To jsem věděl, že na to mám dva dny a něco natrénuji," vzpomínal. Sportu, a nejen skokům, věnoval veškerý volný čas. "Nebyla televize, nebyly počítače. Nic jiného se vlastně ani nedalo dělat," míní.
Infarkt v padesáti
Po ukončení sportovní kariéry začal trénovat. Na povel měl několik let i českou reprezentaci. Angažoval se i jako funkcionář. S trénováním skončil před čtyřmi lety. Ještě loni byl členem Rady úseku skoku Svazu lyžařů ČR. I když je v důchodovém věku, skákání úplně neopustil. Pracuje jako manažer klubu ve Frenštátě pod Radhoštěm. "Sháním peníze pro mladé skokany," řekl.
Osudy Jiřího Rašky jsou dramatické. Kromě tvrdého tréninku se musel vyrovnat s řadou dalších problémů. Překonal zranění a po tvrdém pádu na zem vždy vstal a pokračoval v práci. Odolával musel i politickému tlaku, když podepsal prohlášení 2000 slov. Zvládl i zdravotní komplikace. Už v 50 letech prodělal infarkt a trojitý bypass.
"Bez sportu a skoků bych tu už nebyl"
Otřásl jím i těžký pád vnuka Jana Mazocha. Mladý skokan se vážně zranil při závodech v Polsku a později ukončil kariéru. Přes to všechno by se sportu a skoků Raška nikdy nevzdal. "Je to pro mě jako doping, bez něj bych tady už nebyl," říká s úsměvem.
