Článek
Většina sportovců sní vždy o tom, že se jim podaří prosadit se do zahraniční kvalitní soutěže. Jakým způsobem se to podařilo vám?
V liberecké Dukle, kde jsem v české nejvyšší lize působil už sedm let, mi s minulou sezónou končila smlouva, a já jsem se tak začal porozhlížet a kontaktovat známé, jestli by nevěděli o nějakém zahraničním angažmá. Ozval jsem se mimo jiné i mému současnému trenérovi, který ve Francii dříve dlouhé roky hrával. K mému štěstí se mi nato ozvali právě ze Saint Quentinu a já jejich nabídku přijal.
Dá se tedy říct, že si vás trenér do týmu přivedl.
Právě že úplně ne, protože ve chvíli, kdy mi klub nabídl smlouvu, můj současný trenér ještě u týmu nebyl. Byla to svým způsobem shoda náhod, že jsme se tam sešli.
Sezóna se vám už teď pomalu blíží ke konci a vy tak máte možnost srovnání. Jak si tedy stojí český volejbal na nejvyšší úrovni v porovnání s francouzskou druhou ligou?
V Česku není liga tak vyrovnaná. De facto tam jsou čtyři týmy, které jsou kvalitativně výrazně nad ostatními. V naší soutěži jsou týmy o poznání vyrovnanější. Každý svým způsobem může porazit každého. Nám se tato sezóna například vůbec nepovedla, ocitli jsme se na konci tabulky, přesto jsme ale vedoucí celek v prvním vzájemném zápase jasně porazili. To v Česku tak obvyklé rozhodně není.
Zmínil jste už špatné výsledky, které vás v průběhu roku potkaly, a které ovlivnily vaše současné nelichotivé postavení v tabulce. Čemu to přičítáte?
Bohužel nás už ve druhém zápase potkalo zranění nahrávače, jednoho z klíčových hráčů. Mladík, který ho nahradil, se bohužel úplně nechytl. Když se o několik kol později nahrávač uzdravil, tým byl psychicky na dně a nepodařilo se nám to nastartovat zpět.
To se asi projevilo i na slabé návštěvnosti….
Bohužel je to tak. Negativně se to odrazilo i na atmosféře na zápasech. Zatímco například basketbalisté v Saint Quentinu, kteří hrají ve stejné hale jako my, přitáhnou několik tisícovek diváků, k nám si teď cestu moc nenajdou.
Vraťme se ještě ke složení týmu, asi také není úplně typické, aby vás jako Čecha ve Francii trénoval Čech.
Nakonec nejde jen o trenéra, v týmu jsme tři Češi, jeden Slovák, Srb a Maďar.
Z toho se dá usuzovat, že i přes změnu angažmá i nadále hojně používáte váš rodný jazyk…
Je pravda, že je čeština při tréninku a při zápasech hodně slyšet. S ohledem ale na ostatní spoluhráče trenér v největší míře mluví francouzsky nebo anglicky. Když chce ale jednotlivě každému z nás něco vysvětlit, přejdeme samozřejmě automaticky na češtinu.
A jak se projevuje toto multikulturní prostředí mimo váš volejbalový život ve Francii?
Samozřejmě se družíme my Češi a náš slovenský spoluhráč i mimo tréninky. Čas od času uspořádáme nějakou akci společně. Například jsme pozvali i ostatní spoluhráče na večeři, kde se servírovala svíčková s knedlíky a jiné české speciality.
Zrovna Francie patří k zemi, která je svou kuchyní vyhlášená. Platí to i pro vás?
Je známo, že si Francouzi potrpí na kvalitní sýry a šunku. Vedle toho si tady člověk samozřejmě pochutná i na výjimečných dezertech a tradičním kvalitním víně.
Člověk by si po tomto výčtu představil, že vám v Saint Quentinu nic nechybí…
Musím přiznat, že až na ty sportovní výsledky mi tady nic nechybí. I proto jsme se s přítelkyní rozhodli, že ještě minimálně o rok prodloužím smlouvu, která mi byla nedávno nabídnuta. Bohužel nás sestup o soutěž níž nemine, a proto doufám, že se nám podaří návrat do druhé ligy co nejdřív.
