Článek
Jste milovníkem zasněžené krajiny. Jak se těšíte do Kanady proslulé přírodními krásami?
Zatím jsem tam byl jen jednou na mistrovství světa juniorů v Canmore v roce 1997. Tehdy jsem skončil druhý na volné třicítce a vlastně tak odstartoval celou kariéru, protože mi úspěšné vystoupení otevřelo dveře i na šampionát dospělých. Teoreticky můžu brát Kanadu za začátek mého lepšího lyžování a doufám, že na tu nit navážu.
Čeká vás dlouhá cesta za oceán. Jaké bylo balení?
Věci jsem měl připravené rychle, spíš mi trvalo, než jsem je správně rozdělil do dvou tašek. Jedna totiž putuje přímo do olympijské vesnice a druhou si beru na soustředění v Silver Star, tak jsem musel myslet na to, abych to správně rozdělil.
S rodinou jste se rozloučil na jednačtyřicet dní. Dostal jste něco na cestu?
Vyrážel jsem v pět ráno, s dětmi jsem se rozloučil včera. A stejně jako na Tour de Ski jsem dostal talisman. Závodní auto, abych si vzpomněl, že mám jet hodně rychle. Je mi líto, že je tak dlouho neuvidím, ale vybral jsem si to a nemůžu brečet.
Obecně se vám dávají největší šance na klasické padesátce, která se běží poslední den olympijských her. Máte recept na to, jak se tak dlouho udržet v pohodě?
Hlavní je zůstat zdravý a dobře potrénovat na soustředění, které nás teď čeká. Taky bude záležet na parťácích, jak se jim bude dařit a jaká bude nálada v týmu. Zatím jsme s tím ale nikdy neměli extra problémy a očekávám, že to bude v pohodě. Ale nepopírám, že to bude dlouhé.
Myslíte už na boje na olympijských tratích ve Whistleru?
V tuhle chvíli mě spíš zajímá, jak ve čtvrtek dopadne donominace servisního týmu, to je pro mě velice důležité. Podle mých informací tam chybí Květoslav Žalčík, který - věřte tomu, nebo ne - je jeden z nejlepších ve výběru mázy pro klasiku (Žalčík byl nakonec do nominace zařazen - pozn. red.). Za poslední tři čtyři roky to vždy trefil, a protože se padesátka jede klasicky, tak vidím v jeho případné absenci možnou komplikaci.
Odlétáte také bez svého dvorního servismana Víta Fouska, který se k vám kvůli nemoci přidá až na začátku února...
Bylo by příjemnější a lepší, kdyby s námi byl už v Silver Star. Finální testování se ale odehraje stejně až těsně před olympiádou, takže s ohledem na závody ve Whistleru to komplikace nebude.
Kolik s vámi putuje do zámoří lyží?
Počet se výrazně neliší od Světového poháru. Tak kolem padesáti párů.
Na Tour de Ski jste dokázal nabourat suverenitu Pettera Northuga, který seriál až do posledního dílu vedl. Je teď větší tlak na vás nebo norského běžce?
Určitě na Northuga. Moje sezóna - zdá se - probíhá po všech patáliích podle plánu, ale já se stejně pořád snažím udržovat v pozici, že můžu překvapit, než že bych něco musel.
Poprvé jste odjížděl na olympijské hry před dvanácti lety. Vzpomenete si ještě na pocity, které ve vás start pod pěti kruhy vyvolával?
To si pamatuji moc dobře! Byl jsem vykulený kluk, který předtím poprvé startoval mezi seniory na MS v Trondheimu a pak jel rovnou na olympiádu. Navíc do tak tajemné země jakou je Japonsko. Z Nagana jsem si proto odvezl největší olympijské zážitky, na všechno jsem koukal s vyvalenýma očima. Navíc na mě nebyl žádný tlak, nemusel jsem porážet celý svět, byl jsem tam na zkušené. V Salt Lake City a Turíně už to bylo o něčem jiném, už se čekaly výsledky a stejné je to i teď. Nejedu si užívat, jedu do Vancouveru pracovat.
Těch dvanáct let uteklo jako voda, že?
Pohled zpátky mi přijde šílený. Prošla kolem mě obrovská spousta lidí, mnoho z nich už dávno nesportuje. Na druhou stranu, veteráni jako Estonec Veerpalu nebo Nor Hjelmeset by mohli teprve vyprávět.
