Článek
Bronz z Oberstdorfu v roce 2005 byl při premiéře disciplíny na světovém šampionátu překvapením. Jaké šance si dáváte do Vancouveru?
D.K.: Před pěti lety jsem byl ještě benjamínek. Posunul jsem se dál a věřím, že máme zase alespoň na bronz.
M.K.: Je znát, že Dušan dozrál. Umí už něco vymyslet, nebojí se na trati něco udělat.
Co je v týmovém sprintu nejdůležitější?
M.K.: Ani nemusíte být nejrychlejší, ale musíte vydržet vysoké tempo. Je potřeba sledovat dění na trati, vědět co se děje. Třeba myslet i na to, koho Dušanovi přitáhnu na předávku, jestli mu soupeř pomůže, jestli bude aktivní.
D.K.: Hlavní je umět se okamžitě rozhodnout. A také rozvrhnout síly, nepřepálit to. Ze začátku se nejede na doraz, ale na nějakých sedmdesát procent, v pauze jde odpočívat a dostat se z toho.
M.K.: V začátcích disciplíny se jezdilo tak, že po čtyřech kolech většina závodníků končila a závodil jsem už jen já, Němec Angerer a Ital Zorzi. Takhle jsme jednou uspěli i s Lukášem (Bauerem), i když sprinter není.
Na olympijský sprint dvojic vychází v rámci rotace technik bruslení. To vám hraje do karet...
M.K.: Klasika je problém, tam máme značně nevyrovnané výkony. Skejt je ale náš!
Dušane, vás před odjezdem za oceán opět trápily průdušky. Volil jste znovu jako loni v Liberci alternativní metody léčby?
D.K.: Zkouším všechno možné, abych se vyhnul práškům. Ale místo psího sádla už používám jitrocelový sirup, snad se dám brzy do kupy.
M.K.: (doplňuje se smíchem) Psí sádlo už nesmí! Má potíže s Greenpeace, ekologové a ochránci zvířat u něj doma bušili na dveře.
