Článek
Z Pastrňáka ale čiší radost při každém kroku na ledě. „Jen hraju hokej a snažím se pořád zlepšovat," říká 23letý bostonský útočník, jenž v nové sezoně NHL vyšlápl na odvážnou cestu za korunou krále střelců. „Jako technický hráč jsem odmalička miloval střílet góly, ale je za tím i spousta dřiny a s lepší produktivitou má co do činění větší zkušenost a taky sebevědomí," tvrdí Pastrňák, jenž má namířeno k pokoření své rekordní hranice 38 gólů.
Když v létě potřetí za sebou přebíral Zlatou hokejku, pořád v něm ale byla hořkost z toho, že Boston v sedmém zápase ztratil finále Stanley Cupu. „Bylo pro mě těžké si užít radost, když jsem měl srdce zlomené. Bude to bolet do konce života, ale snažil jsem se zklamání přetavit v odhodlání pro nový ročník ligy," říká. Makal v přípravě jako nikdy a vyplácí se to. „Dávám góly, ale nejde mi o individuální trofeje, ale spíš o to co nejvíc prospět týmu na cestě za úspěchem," vykládá Pastrňák, jenž při tažení v play off nemohl hrát za národní tým na MS.
Češi na bratislavském šampionátu nakonec nebyli až tak daleko od cenného kovu. Trenér Miloš Říha dostal výrazné posily z NHL v čele s kapitánem Jakubem Voráčkem a společně stmelili mužstvo, které ale nezvládlo nájezdy v boji s Rusy o bronz. Slzy 60letého kouče při návratu odhalily sílu emocí, s nimiž reprezentace pod ním hrála. „Nesplnil jsem úkol, ale povedlo se vrátit reprezentaci respekt a probudit hokejový národ," poznamenává.
Největší pachuť tak zůstává z trapností ve vedení svazu, ať už to byly nesystémové kroky v podobě unáhlených reorganizací soutěží, zvláštní přesuny kompetencí nebo pokračující bída na juniorské úrovní. V tom světle se Pastrňákovo hokejové řádění i Říhova snaha o hrdost spojenou s českou reprezentací jeví jako ojedinělé vlaštovky, které však jaro nedělají.
