Článek
Jak bylo náročné uspořádat tři mezinárodní akce za sebou v České republice?
Určitě to bylo náročné. Rozhodně jsme neplánovali, že během jednoho měsíce proběhnou hned tři akce. Přetlak z loňska tomu nepomohl. Dnes je situace s pořádáním problematická, čas není přítelem plánování. Vše je sraženo do časoprostorové komprese. Ještě 45 dnů před jedním turnajem jsme nevěděli, jestli ho budeme pořádat. Situace se vyvíjí, něco zabere příprava, vše se ale nakonec podařilo. Žili jsme ovšem ze dne na den.
Všechno se povedlo realizovat bez problémů. Česko ukázalo, že patří k nejlepším hostitelům sportovních akcí, že?
V rámci softbalové komunity jsme určitě nejlepší hostitelé. Jsou k tomu dva důvody. Výborná infrastruktura hřišť, kde se vyplácí dvacetiletá práce. Druhým je to, že jsme kreativní. Obzvlášť v době, kdy je to vyžadováno. Aoftbalovou komunitu pořadatelství akcí baví. Ze zahraniční si pochvalovali hlavně jednu věc, perfektní servis z hlediska médií. Věděli jsme, že diváků moc nebude, na první akci jsme je vůbec nemohli pustit, tak jsme kladli na mediální prezentaci veliký důraz. Vše bylo streamované, aby se lidé v obýváku mohli podívat. A tohle vše bylo hodnoceno velmi vysoko.
Radost v podání českých softbalistek poté, co na ME vybojovaly třetí místo.
Doufali jste, že ze všech akcí budou medaile, z toho čtyři zlaté?
V mužském softbalu jsme dominantní, nejvyšší mety jsou základním cílem. Je možná trochu furiantské tohle říkat, ale v mužích je cílem jedině zlato. Podařilo se uspět i v juniorkách, podruhé v historii, ukazuje se velmi dobrá práce mládežnických středisek. Zúročuje se to. V duchu jsem si to moc přál a vyplnilo se to. Jde o krásnou věc.
Byl už někdy český softbal během jednoho roku tak dominantní na mezinárodní úrovni?
V mužském softbalu jsme v Evropě dominantní, takže se zlato očekávalo. Že se vše nashromáždilo do jednoho roku není obvyklé. Z loňska se přesunulo mistrovství Evropy na letošní rok, prostě se to tak sešlo. Z pěti evropských šampionátů se konaly čtyři v Česku a jeden v Itálii. I to ukazuje naši dominanci.
Dá se říct, že softbal patří k nejúspěšnějším českým kolektivním sportům v současné době?
Vždy přeju všem kolektivním sportům, aby co nejvíce uspěly. Za Českou republiku jsem rád, že jsme k tomu přispěli zlatými medailemi. Práce v kolektivním sportu je jiná než v individuálním. Je potřeba něco víc než sportovní um, musí být chemie v týmu, není to jednoduché, to nenaplánujete. Musí se pracovat hodně citlivě.
Čeští softbalistév akci.
Čtyři zlaté mediale jsou obrovským úspěchem. Co děláte jinak oproti konkurenci, že jste tak úspěšní?
Máme mimořádně dobře rozpracovanou strukturu mládežnických soutěží, a to až do kategorie U8, což je věc, která je nebývalá. Máme to dobře nastavené v jednotlivých kategoriích. V nich je možnost výběru, jakou cestou se člověk vydá. Jestli jít do sportovního zaníceného softbalu nebo spíše do rekreačního. Každý si najde svoje portfolio a v systému se udrží. Máme také dobře nastavený regionální i centrální program sportovně talentované mládeže. Nemáme ale ještě hotovo, pořád se musíme posouvat. Druhou věcí je to, že se poměrně cíleně a tvrdě snažíme nějakým způsobem vychovávat naše trenéry, aby měli možnost se různě dovzdělávat. To je další pozitivum.
Mrzí vás, že softbal už není na olympijských hrách v Paříži?
Samozřejmě, že mě to mrzí. Nicméně se to dalo předpokládat. Bylo jasné, že do Paříže nemá kolektivní sport moc šanci se probojovat.
Jaké jsou teď ambice českého softbalu - uspět na mistrovství světa?
Poslední, na kterém jsme byli mimořádně úspěšní a vybojovali bronz, byl šampionát juniorů v roce 2020 na Novém Zélandu. Pak už se žádné nehrálo, pořád se vše posouvá. Teď má být v prosinci, ale s velikým otazníkem. Musí se začít. Naším cílem je uspět. Dostat se do play-off, v mužských kategoriích, kde jsme silnější, bojovat o medaile.
Co je potřeba pro to, abychom na té světové úrovni poráželi Japonsko, Nový Zéland či třeba USA?
Když jsem byl před dvaceti lety poprvé na Novém Zélandu a viděl tam tu paletu sportovců a úroveň softbalu, říkal jsem si, že bude dost těžké se nějakým způsobem alespoň dotáhnout. A teď na mistrovství světa přímo na Novém Zélandu jsme je porazili. Cesta určitě je. Je těžké se porovnávat s Japonskem, které je hráčsky početně někde jinde, podobně jako USA. Nemáme šanci konkurovat univerzitnímu systému, v ženském softbalu je to těžko dostupná meta. Dobrou prací je ale můžeme dotáhnout. Svět se vyrovnává, technologie hrají svoji roli. Při stipendijním programu se snažíme dostávat naše hráče a hráčky na univerzity do USA. Časem se to zúročí. Cílíme na olympiádu 2028.
Jak nám k tomu pomáhají moderní technologie?
Technologie jsou silnou zbraní. Svaz má být hlavním hybatelem, aby je k nám přivážel a ukazoval sportovní veřejnosti. Deset dvacet procent jsou slepé cesty, ale to je vždy úděl pokroku. Technologie ve velké míře pomáhají. Mají ale pomáhat, ne vás úplně zahltit. V tom to moje stará škola pořád trochu vnímá, že výkon je stejně nakonec otázkou toho, jak trenér tým namotivuje, jak ho sladí, jak mu dokáže dát sílu. Podobně to šlo vidět u basketbalu, který se krásnou cestou dostal na olympijské hry. To byl veliký zážitek. Ano, technologie nám určitě pomáhají.
