Exkluzivní zpověď: Před finále Ligy mistrů nešlo spát! Teď žasne, jak Leverkusen zase dobývá Evropu

Existují chvíle, které se vryjí do sportovní historie i vaší paměti. Nezapomenete je, protože stojíte na špatné straně dějin. „Pořád jsem si to pouštěl a neustále se ptal sám sebe i přátel: Mohl jsem něco udělat jinak?“ přizná Zoltán Sebescen.

Byl květen 2002, když jako pravý bek Leverkusenu nastoupil do finále Ligy mistrů. Proti zázraku z Německa stál Real Madrid s hvězdami jako Raúl, Figo nebo Roberto Carlos.

Právě centr drobounkého Brazilce se snažil Sebescen před půlí zblokovat. A vlastně se mu to docela povedlo. „Střetli jsme se nohama, míč jsem lízl chráničem, čímž vyletěl hodně vysoko,“ vzpomíná Sebescen. „Oddechl jsem si, že neletěl prudce do vápna, ale jen na jeho okraj.“

Pech byl, že se balon z glasgowských nebes snesl k Zinédinu Zidanovi, který úžasně švihl slabší levačkou.

Perfektní volej!

Zrodil se jeden z nejúchvatnějších gólů fotbalových dějin, který zařídil Realu výhru 2:1 i ušatou trofej. Leverkusen slzel. Už zase.

Pár dnů předtím už prohrál finále německého poháru, těsně mu frnkl i bundesligový titul. Z báječné sezony nevytěžila parta Ballacka, Lúcia nebo Berbatova zhola nic. Jen škodolibou přezdívku Neverkusen. Klub, co má kolosální smůlu a nikdy nic nedokáže vyhrát.

„Jsem rád, že už to neplatí,“ usměje se dnes osmačtyřicetiletý Sebescen. „A je až děsivé, jak současný tým zdemoloval tohle označení. Každý premiérový titul je skvělý, ale pokud k tomu ještě celou sezonu neprohrajete? Neuvěřitelné!“

Bundesligový triumf už má Leverkusen v kapse. Vyhlíží finále domácího poháru a ve čtvrtek večer může po 22 letech postoupit i do velkého finále na mezinárodní scéně. V odvetě proti AS Řím stačí neztratit slibný náskok 2:0 z úvodního semifinále Evropské ligy.

Sebescen, vstřícný sympaťák a dnes obchodní ředitel jedné z německých centrál sportovní značky Decathlon, bude doma ve Stuttgartu fandit u televize. A uznává: „Leverkusen už překonal naši skvělou sezonu.“

Vážně? Vždyť při vaší cestě do finále jste porazili Barcelonu a vyřadili Juventus, Arsenal, Liverpool nebo Manchester United.

Nikdo nečekal, že po předkolu proti Crvené zvezdě Bělehrad můžeme mít takovou úžasnou cestu. Poráželi jsme velké kluby, a i když jsme nezískali žádnou trofej, byl jsem hrdý na to, jak jsme hráli. Myslím, že i všichni v Německu nás oceňovali. Leverkusen lidi moc nemilovali.

Protože klub nevlastní fanoušci jako jinde v Německu, ale fabrika Bayer?

Ano. Leverkusen je malé město, které bylo známé kvůli továrně. Klub neměl tradici, jen do něj hlavní sponzor investoval hodně peněz. Je to podobné jako Wolfsburg, za který jsem také hrál. Do něj zase tlačí peníze Volkswagen. Němci jsou v tomhle jiní a citliví, nezapadá to do jejich představ o tradičním fotbale. Tehdy jsme si ale získali jejich srdce, jak jsme v Evropě dokázali reprezentovat německý fotbal.

Odměnou pro vás bylo finále Ligy mistrů. Splněný sen?

Fotbal jsem začal hrát v pěti letech. O pár let později se mě vyptával táta, čím budu, až vyrostu. Já dokola opakoval, že budu profesionální fotbalista. Dvacet let jsem tvrdě dřel. Najednou stojíte ve finále Ligy mistrů a uvědomujete si, že se dřina vyplatila. Taky musíte mít kupu štěstí. Ale ano, žil jsem si svůj sen.

Nedostavila se nervozita?

Sakra a jak! Celou noc jsem před zápasem nedokázal zabrat. Věděl jsem dopředu, že budu hrát v základu. A taky jsem věděl, že do finále nastoupím se zraněním.

Prosím?

Ve čtvrtfinále proti Liverpoolu jsem si poranil meniskus a doktor usoudil, že bude nutná operace. Jenže v semifinále jsme hráli proti Manchesteru United a trenér Topmöller se mě zeptal: Zoli, bylo by možné, abys s operací počkal a sedl si pro jistotu na lavičku?

Vaše reakce?

Dál nic neříkejte, trenére! Hned jsem běžel za doktorem a požádal ho o tišící injekce proti bolesti. Zároveň jsem mu slíbil, že po zápase půjdu na operaci. V hlavě jsem ale měl, zda bych to nepřetrpěl i dál, když do konce sezony zbývaly tři nebo čtyři týdny.

Vydržel jste.

Jenže po deseti minutách si Jens Nowotny poranil přední zkřížený vaz v koleni a já musel naskočit se zraněným meniskem k lajně, kde řádil Ryan Giggs. Bylo to šílené, ale povedlo se nám uhrát postupovou remízu. Po ní jsem se dozvěděl, že s Jensem to nevypadá vůbec dobře.

Takže další odklad zákroku?

Ano, trenér říkal: Žádná operace, potřebujeme tě ve finále! Za čtyři týdny jsem dostal spoustu injekcí a pilulek proti bolesti. Je možné, že si řeknete, zda to za to stálo.

No, a stálo?

Stoprocentně! Šel bych na hřiště, i kdybych dokázal stát jen na jedné noze! Na operaci jsem šel dva dny po finále.

Zní mi to až děsivě. Jdete do životního finále, ale nejste fit, a navíc na vaší straně nastoupí ďábelsky běhavý Roberto Carlos.

Dovolte mi otázku. Viděl jste finále?

Ano, jako puberťák. A před rozhovorem jsem si ho osvěžil v sestřihu.

Možná je to jen můj názor, ale celých 90 minut byl jeden tým lepší. A to ten náš. Dodnes nechápu, jak jsme prohráli. Zasloužil se o to jeden chlapík, který nosil na zádech jmenovku Zidane. To byl nejúžasnější fotbalista, proti kterému jsem kdy hrál. Byla pocta s ním stát na jednom hřišti. Dal neuvěřitelný gól. My nebyli schopní vyrovnat, protože zraněného brankáře Realu na posledních dvacet minut vystřídal neznámý náhradník. Casillas se jmenoval a chytal brilantně.

Kromě Ligy mistrů vám těsně unikla i trofej z domácího poháru i bundesligy. Proč vaše pohádka neměla ani jeden zlatý happyend?

Sami jsme si tu otázku kladli mnohokrát, řešili jsme to v kabině. Kdyby na to existovala odpověď, nedopustili bychom to. Zpětně se ale podívejte na tým, který jsme měli. Většinu sezony jsme odehráli v patnácti až šestnácti lidech. Dostali jsme se ve všech soutěžích daleko a do toho dost kluků reprezentovalo.

Došla šťáva?

Pamatuju, že jsem se blížil k 45 startům za sezonu, ale někteří spoluhráči jich měli i 60. Klub na to nebyl připraven. Nám scházela síla, přidala se zranění. Dnes se podíváte na Bayern Mnichov, který má 22 srovnatelných hráčů. Mohou je střídat a rozložit zátěž, my tehdy ne. To může být vysvětlení, ale je už těžké říct, zda to byl jediný důvod.

Štvalo vás, že vás překřtili na Neverkusen?

Takhle to ve fotbale chodí a takhle média pracují. Nebylo to úplně příjemné, ale v hlavě mi zůstaly krásné vzpomínky. Kdybychom vyhráli jeden z rozhodujících zápasů, změnilo by se něco? Pro mě ne, stejně to byla skvělá sezona.

Co se vám z ní vybaví?

Spousta našich kluků v sezoně neuvěřitelně vyrostla. Všichni věděli o Michaelu Ballackovi, ale on najednou jako záložník nasázel přes 20 gólů. K tomu Zé Roberto, Lúcio, Schneider, Ramelow. Všechno do sebe zapadlo a s odstupem vím, že byla pocta hrát v takovém týmu.

Zážitky jsou víc než trofeje?

Slušně jsme odstartovali bundesligu, neprohráli jsme prvních sedm zápasů a najednou nám každý další zápas rostlo sebevědomí. Fotbal nás bavil, vtipkovali jsme, obědvali jsme společně. Přátelství trvá dlouhé roky, ale popsal bych nás jako kolegy se stejným cílem, o který jsme společně usilovali. Spousta odlišných povah se dokázala spojit. Měli jsme spoustu reprezentantů v týmu, ale všichni chápali, že někdo se nevleze do sestavy.

Nacházíte podobnosti v současné jízdě Leverkusenu?

Velmi těžko se to posuzuje, dělí nás 22 let. Ale troufnu si říct, že v něčem ano. Nikdo od obou týmů neočekával tak skvělé sezony. Současní kluci ukázali hodně umu. Měli i obrovské štěstí a báječného trenéra. Xabi Alonso přebíral tým snad na 17. místě bundesligy, ale začal tým skládat jako puzzle.

Jak to myslíte?

V týmu není dvacet nejlepších bundesligových hráčů, ale tihle kluci hrají nejlepší fotbal v bundeslize. Kouč rozpoznal, kteří kluci a jak mohou spolu fungovat. Taky ani nedovedu spočítat, kolik zápasů zachránili v posledních sekundách. Dokazuje to mentální sílu.

Jste v Německu rádi, že se zastavila dominance Bayernu?

No jasně! Posledních jedenáct sezon nudilo, když máte pořád stejné šampiony. Nejsem mnichovský fanoušek, ale neznamená to, že je nemám rád. Bayern odvádí dobrou práci a dělá dobrou reklamu německou fotbalu. Není jeho chybou, že vyhrával tituly, ale těch ostatních, že ho nedokázali porazit. Nebylo to jen otázkou peněz, což už se ukázalo v minulosti. Myslím, že celé Německo kromě fandů Bayernu se ze změny raduje.

Těší vás, že se Leverkusen zbavil označení Neverkusen?

A jak! Jsem rád za celý klub! Moc si přeju, aby tohle byl teprve začátek éry Bayeru. Věřím, že to nebude jediná sezona s titulem.

On může být Leverkusen ještě silnější?

Dobrá otázka. Znám klub i trenéra Xabiho Alonsa a vím, že by neprodloužil kontrakt, kdyby si nebyl jistý, že se udrží jádro týmu. Nabídka sto milionů eur za nějakého hráče je dost i pro Leverkusen, ale podle mě bude tým připravený na Ligu mistrů. Věřím, že je možné zůstat na stejné úrovni.

Vám se to tehdy nepovedlo. Spousta spoluhráčů zamířila na špičkové adresy, vy jste ale z profifotbalu postupně mizel. Co se stalo?

Po finále Ligy mistrů jsem šel na první operaci menisku. Za čtyři týdny jsem byl fit, jenže hned v létě na soustředění ve Švýcarsku mi po pár dnech operované koleno oteklo. První informace od doktorů byla, že se zřejmě zákrok nezdařil, a šel jsem na další operaci. Zákrok už byl menší, ale koleno dál otékalo, takže přišly další dvě operace.

Potíže ale nemizely, že?

Trvalo rok a půl a sedm operací, než lékaři zjistili, že nejde o mechanický problém. Ve Švýcarsku mě kouslo klíště, které mě nakazilo boreliózou. Mezitím jsem ale absolvoval takové množství operací, že mi už koleno nedovolovalo hrát na profesionální úrovni. Kdyby se příčina odhalila dřív, kariéra by vypadala jinak.

Bylo snadné končit před třicítkou?

Od osmi ráno do osmi do večera jsem rehabilitoval, byly to nejtěžší časy nejen pro mě, ale i pro mou rodinu i přátele. Ale pozor, nestěžuju si! Dnes už mám za sebou 13 operací levého kolene. Jsem šťastný, že dál mohu chodit. Posílilo mě to o něco a jsem vděčný za život, který mám.

Proč už se netočí kolem fotbalu?

Pár let jsem se snažil uzdravovat a srovnat si život. Postupně jsem začal spolupracovat s mým bývalým agentem, staral jsem se a radil dalším a mladým fotbalistům. Společnost sídlila ve Švýcarsku, ale já dál žil v Německu, což nebylo kompatibilní pro rodinné fungování. Náhodou jsem ale potkal známého, který pracoval pro společnost Decathlon. A ptá se mě: Dovedl by sis představit pracovat v obchodě?

Co vy na to?

Já zavrtěl hlavou. On mě ale dál přesvědčoval: Počkej, ale týmový sport tě baví, ne? Takhle my fungujeme! I to mě přesvědčilo. Teď už tuhle práci dělám devět let, firma vyznává podobné hodnoty jako já. Jsem šťastný a nevyměnil bych ji za něco jiného!

Vědí v práci, že jste byl skvělý fotbalista?

No, jasně! Skoro na každé schůzce to zazní (usměje se). Mladší generace mě ale přestává poznávat.

Do ní spadají i vaši synové.

Nejmladší Elias má teprve dva roky, z prvního manželství mám dva starší syny, kteří mě nikdy neviděli hrát. Vše vědí jen z vyprávění nebo internetu. Joshua má osmnáct, ale fotbal ho moc nebere, miluje MMA a podobné sporty. Noah je mladší, bude mu šestnáct, ale o mé minulosti zná úplně všechno. Hraje za menší klub a do fotbalu je snad ještě větší blázen, než jsem býval já.

Předpokládám, že Leverkusen je nejen proto stále pro vás velké téma.

Sledujeme společně bundesligu. S klubem mám navíc hezký vztah. Patřím do staré gardy se jmény jako Ulf Kirsten, Bernd Schneider, Jens Nowotny, Marko Babič nebo Yildiray Bastürk. Párkrát do roka si jdu zahrát nějaký zápas nebo turnaj. Klub nás občas pozve i na pěkné zápasy a Noah je vždycky se mnou. Samozřejmě dostal nový dres a teď ho hrdě nosí.