Úspěch s Vítkovicemi a pak šichta v horách. Eliáš lanaří Varaďu na narozeninový 50kilometrový běh

Takovou jsem zažil jen u Ocelářů první rok, kdy jsem k týmu přišel. Teď jsme měli dvě letní soustředění, udělala se spousta změn, takže pro nás bylo podstatné vidět kluky, jak pracují, jak se dokáží stmelit. Udělali hodně práce.

Dávám mu volné ruce, ale jeho kroky hlídám, protože mám největší zodpovědnost. A do přípravy vkládám své kondiční i silové věci, které cítím, že by měly být součástí, když se buduje charakter všech hráčů. Jsou totiž tréninky, které posouvají hráče i mentálně. Jsem přesvědčený, že v přípravě se tým stmeluje. Každý trenér má svou vizi, je do něčeho zapálený. Já cítím, že bez pořádné fyzické přípravy úspěch sám nepřijde. Nejde jen lusknout prstem.

Jasně. Nemyslím párty a bujaré večírky, na to mají kluci čas ve volném čase, když už to je třeba. První soustředění v Tatrách bylo velmi náročné a ten vzduch tomu dodá šťávu. Hráči si taky museli zvyknout na zatížení. Při druhém soustředění jsme už jenom ladili, tým začínal mít podobu a hráči věděli, co od sebe očekávat. Přesně to jsme jako trenéři od letní přípravy chtěli.

Dal jsem se na běh, dvakrát nebo třikrát týdně si zaběhnu od deseti kilometrů výš, podle toho jak se mi chce nebo jak velkou mám potřebu být sám a pouvažovat si nad věcmi, které mě trápí. To mi pomáhá. S hráči to nejde, to už jsou stroje. Kluci jsou nabušení a rychlostně i vytrvalostně úplně někde jinde. A taky si říkám, že by trenér neměl přiběhnout dřív než oni. Ono se projevilo při túře, kterou jsme měli v Beskydech na desítky kilometrů. Tam bylo znát, že jako trenéři máme oproti hráčům deficit, pohráli si s námi.

Chtěl bych si v příštím roce zaběhnout půlmaraton, ale tuhle metu už jsem pokořil v rámci tréninků. Samozřejmě jsou dny, kdy toho mám plné kecky a nechce se mi. Patrik Eliáš mě taky lanaří na příští rok, protože nám oběma bude padesát, máme v dubnu narozeniny čtrnáct dnů mezi sebou, a chce to oslavit během na 50 kilometrů. Já mám teda skoro 100 kilo a on 78, takže se mu běží trošičku líp. Láká mě dát to v horách, ale myslím, že mě úplně zlomí a půjdu do toho. Ono by se to dalo rozdělit, že chvilku poběžíme, pak si dáme zelňačku. Tak by to mohlo být reálné.

Uteklo to fakt rychle. Na hokeje jsem chodil, sledoval jsem vše zpovzdálí, jen aktivní část tam nebyla. Potom přišla nabídka od pana majitele Pavlíka, kterou jsem dlouho zvažoval. Nakonec jsme se dohodli a věříme tomu, že naše spojení bude mít úspěch a nastartujeme Vítkovice k novým cílům. Ideálně se vše sešlo. Mám to blízko domova, dcera nám přestoupila na jazykové gymnázium do Ostravy… Ale především cítím od Aleše Pavlíka vítkovické srdce, on udává směr.

Ono to bylo stejné i u těch, kterým se dařilo. Nebylo to pro mě jednoduché, ale všude, kde jsem byl, se ke mně fanoušci chovali velmi mile a vlídně. A já jsem se cítil jako doma. Nabídek jsem měl víc a do poslední chvíle jsem zvažoval, která pro mě má být prioritou.

Je to člověk, kterého mám vedle sebe snad osm let v kuse. Možná s ním přes rok trávím víc času než s rodinou. Je hrozně důležité mít vedle sebe někoho, komu důvěřujete a víte, že je tam stejně jako vy hlavně pro hráče a má je na prvním místě. To jsou klíčové atributy, které v Alešovi vidím. Samozřejmě je velmi pečlivý a zkušený. Známe se dlouho a já cítím, že mi dokáže být dobrou oporou v trénování. Vypomáháme si, kde se dá. I řeč těla napoví, jak vnímáme hráče a situace. Je to propojení, jako když máte vedle sebe v týmu někoho s kým si rozumíte, a když zavřete oči, tak víte, co udělá a můžete se na něj spolehnout.

Ano, ale ne všichni to tak mají. Už jsem slyšel, že byli trenéři hození do jedné šatny se slovy: ‚Nějak se domluvte a trénujte.‘ Takhle to prostě nefunguje.

To asi ne. Zakládám si na tom, že současně s týmem a herním projevem budujeme i charakter, vizáž a kulturu, která je v klubu nastavená. Cítil jsem, že je potřeba udělat důležité kroky. Dívali jsme se hodně na mladé hráče, kteří nám mohou pomoct, v nich vidíme potenciál. Taky jsme se dívali na zkušenější hráče jako Marek Hrivík nebo Ralfs Freibergs. Ti tomu zase mohou dát herní zkušenost. Tým nejde vytvořit lusknutím prstů, výsledky se třeba dostaví, až bude ten správný čas. Ale věříme, že jsme na dobré cestě.

To je to, na co ve Vítkovicích cílíme. Ne vždycky se utkání zvládne, ale na našich hráčích musí být vidět snaha dát do toho maximum. Myslím, že jsme to ukázali v posledních šestnácti sedmnácti zápasech minulé sezony. Když jsme do klubu s Alešem Krátoškou přišli, tak to fanoušci ocenili a chodilo jich víc, i když výsledky zpočátku nebyly ideální. A my měli problém se zachytit nějakého stébla, abychom se vyšplhali z velké díry. Nakonec si to sedlo, zabrali jsme, a bylo z toho předkolo. Moc se těším, fanoušci jsou skvělí. Samozřejmě si někdy zanadávají, protože kraj je rázovitý. Ale v každém kraji chtějí přece maximum.