Článek
Už jste si stihl uvědomil, jaký úspěch se vám ziskem zlaté medaile na MS povedl? Stále mi nedochází, co jsem vlastně dokázal. To, že jsem mistrem světa, si uvědomím zřejmě až na jaře. Přišlo to hrozně rychle a nečekaně, zatím jen cítím, že se mi povedl perfektní, životní výsledek, který je odměnou za veškerou dřinu i těch skoro dvacet let obětí na oltář biatlonu.
Kam mířily vaše ambice před závodem? Uvažoval jsem, že kdyby se mi všechno sešlo a budu mít potřebné štěstí, může se třeba medaile povést, ale reálné úvahy o zlatu jsem neměl. Je to úspěch, v který jsem ani sám nedoufal.
Jak jste prožíval náročnou hodinu na trati? Úspěšná střelba mě dodávala sebedůvěru, až přišla poslední rána vstoje, kterou jsem bohužel trochu strhnul. Když šla mimo terč, lekl jsem, že budu bez medaile. Běžecky jsem se ale cítil moc dobře, takže ke konci jsem se vydal úplně ze všeho. Kolem trati na mě všichni řvali, že jedu o zlato, ať makám. Poslechl jsem, ale v cíli jsem toho měl fakt plný zuby.
Bylo hodně obtížné zvládnout čekání, jak dopadnou soupeři? Závod se protahoval, ale nějak nervózně jsem to nevnímal. Psychický nápor jsem si ani nestihl připustit, v hlavě jsem měl temno. Byl jsem hlavně rád, že to mám za sebou, až postupně se dostavoval takový příjemný pocit úlevy a štěstí.
Kdy jste uvěřil, že vám prvenství nikdo nevezme? Asi v okamžiku, kdy projeli cílem oba Němci Greis i Gross, kteří mě celou dobu honili. Pak už nebyl na trati nikdo, kdo by zvládl změnit pořadí na nejvyšších příčkách.
Od koho přišla první gratulace? Jakmile to bylo jasné, že vyhraju, přiřítil se rozklepaný trenér Janoušek, později mě objímali i servismani a přicházeli také soupeři. Ještě než jsem ale stačil dojít do buňky, volala a blahopřála mi žena a z jejího hlasu bylo znát, jak moc je ráda.
Jakou plánujete oslavu zlaté medaile? Jen maličko posedíme a něčím přiťukneme, vždyť v sobotu je štafeta a jako vítěz dvacítky bych vlastně měl mít i jistý start v nedělním závodě s hromadným startem. Navíc přímo z Hochfilzenu jedeme na finále Světového poháru na Sibiř, takže velká oslava bude až koncem měsíce doma.
Jste připraven jako světový šampión na velkou mediální pozornost? Nebude to snad tak horké, já nejsem žádná hvězda, a když nebude úniku, doma v Letohradu mám spolehlivý azyl. Za zlato musím poděkovat mnoha lidem, kteří mi pomohli v biatlonové kariéře, ať už na jejím začátku, když jsem se dostal do sportovního střediska v Jilemnici, nebo teď, kdy se chylí ke konci a já zajel tak perfektní výsledek. Ještě důležitější než ta medaile je ale pro mne zdraví, pohoda a štěstí mých blízkých.
Už se těšíte domů na manželku Hanu i tříměsíčního syna Románka? Moc, malého jsem si od narození kvůli biatlonu ještě pořádně neužil. To zlato věnuji jemu, zatím si s medailí asi bude jen hrát, ale třeba jednou bude na tátu pyšný.
