Článek
Hoffenheim se stále drží v bundeslize na příčkách zaručujících účast v evropských pohárech. Už se o nich mluví v klubu nahlas?
Zatím ne, vždyť do konce soutěže je ještě hodně daleko. V kabině to s klukama probíráme, ale potichu. Nahlas o Evropě nemluvíme my, ani nikdo z vedení klubu. Nechceme to zakřiknout. Našlápnuto máme dobře. Když budeme doma vyhrávat a přivezeme nějaké body i z venku, kde se nám momentálně tolik nedaří, ta šance je velice reálná a všechny nás motivuje.
První porážku v této sezóně jste zažili až na konci ledna v Lipsku a poté ve Wolfsburgu. Bylo těžké se s nimi po tak dlouhé šňůře bez prohry vyrovnat?
Samozřejmě to bylo nepříjemné, ale s mužstvem ty porážky nijak nezamávaly. Měli jsme na kontě deset remíz a věděli, že jednou porážka přijde. Byli jsme na ni psychicky připravení. Lipsko jako nováček překvapuje všechny svojí kvalitou. Ve Wolfsburgu jsme byli lepším týmem, porážka byla dost smolná, oba góly padly ze standardních situací. To se ve fotbale stává. V hlavách jsme se s tím rychle vyrovnali.
Čím si vysvětlujete, že Bayern podává hodně nevyrovnané výkony. Rozstřílí v Lize mistrů Arsenal, ale pak v bundeslize zachraňuje body v nastaveném čase...
Bavil jsem se o tom nedávno s Vláďou Daridou a shodli jsme se, že Bayern už nemá tu sílu jako za trenéra Guardioly. Už z nich není cítit taková síla a suverenita. Na každý tým ale přijde čas od času slabší chvíle, Barcelona zažívá něco podobného. Bayern si určitě německý titul pohlídá a dokáže jít daleko i v Lize mistrů.
Hoffenheim hrál loni o záchranu, teď útočí i na účast v Lize mistrů, v čem je jeho síla?
Velkou zásluhu na tom má trenér Julian Nagelsmann. On nám ukázal, jakou cestou máme jít, je přísný, ale dodává nám sebedůvěru. Přesvědčuje nás, že dokážeme porazit kohokoliv. A my mu věříme. Při tom se kádr příliš nezměnil, přišli čtyři noví hráči, kteří však mužstvu opravdu pomáhají.
Nagelsmannovi je devětadvacet let, sparťanskému trenéru Holoubkovi šestatřicet. V Česku se probírá, že je příliš mladý a nezkušený. Zažívá váš kouč něco podobného?
Německá média Naglesmannovi říkají Baby Mourinho. Respektují ho, řeší jen výsledky. Píší o tom, že žádný nový a navíc mladý trenér nenasbíral s bundesligovým klubem tolik bodů jako on. Navíc také zdůrazňují, že když bude takhle pokračovat, čeká ho skvělá budoucnost v nějakém velkém klubu.
Vás také čeká budoucnost ve velkém klubu?
(smích) Já to neřeším. Jsem tady teď velmi spokojený. Chybím jen, když jsem zraněný, jinak hraji pravidelně. Trenér mi věří, to je pro mne moc důležité. Ale kdyby výhledově přišla nějaká zajímavá nabídka z velkého klubu, určitě bych se nebránil.
V Česku se mluví o tom, že jedním z problémů fotbalu je, že se v klubech málo trénuje. Vy můžete srovnávat s Německem...
To si nemyslím. Tréninky a nácviky jsou podobné, jinak to ani nejde. Ten rozdíl ale vidím v zápasovém vytížení, v kvalitě utkání. V Německu má každý zápas, který hrajeme, parametry Evropské ligy, některé i Ligy mistrů. Každý je strašně těžký. V české nejvyšší soutěži, beru-li to z pohledu nejlepších týmů, odehrajete za sezónu tři čtyři těžké zápasy, v ostatních vás soupeř k maximálnímu výkonu prostě nedonutí. My hrajeme týden co týden zápasy minimálně na úrovni Evropské ligy. Rozdíl je také v intenzitě tréninku. V Německu se jede od začátku do konce naplno. V Čechách bývají mezi jednotlivými tréninkovými jednotkami odmlky, prostoje. Tady, kdybych v tréninku vypustil jediný souboj, tak mě spoluhráči sežerou. V Česku se tak ostře nejezdí.
Městečko Hoffenheim má čtyři tisíce obyvatel, třicetitisícový stadión máte v nedalekém Sinsheimu, který má ale jen pětatřicet tisíc obyvatel. Jak je to s fanoušky?
To musím přiznat, že je trochu slabší. Ať hrajeme jakýkoliv fotbal, jsme v tabulce nahoře nebo dole, kromě zápasů s Bayernem a Dortmundem nikdy vyprodáno není. Přijde maximálně sedmadvacet tisíc diváků. Venku je to ještě horší. Ostatní kluby mají silné zázemí i na hřištích soupeřů, s námi jezdí oproti nim jen hrstka diváků. Podpora nám chybí, i když hrajeme hezký fotbal. Jsme zkrátka vesnický klub. Ale musím říct, že ti, co nám fandí, jsou výborní.
Jste rodilý Pražák, jak se vám vlastně žije na německém venkově?
Báječně! Já jsem spíš vesnický typ, mám rád klid (směje se). S přítelkyní Terezkou Chlebovskou jsme bydleli víc než rok v Heidelbergu, který není daleko a je to stopadesátitisícové krásné historické město. V prosinci jsme se přestěhovali do Sinsheimu, kde máme rodinný domek se zahrádkou, to i kvůli malé Emičce. Mám to kousek do tréninkového centra i na stadión a také o půl hodiny blíž do Prahy (úsměv). Už se těším, až budu obhospodařovat naši zahrádku.
Takže z vás bude i zahradník?
Tak trochu. Kytičky pěstovat nemůžeme, protože máme pejska, a ten by je nejspíš vytrhal. Zatím byl na zahrádce sníh, je neupravená, pomalu přemýšlíme, co s ní. Určitě tam bude dost prostoru pro Emičku a chceme si vypěstovat nějaká rajčátka a papriky, když už zahrádku máme. Těšíme se na to oba.
