Článek
Nemusíte se občas štípnout, jestli to všechno není sen? Nebo už to berete jako normál?
Jako normál určitě ne. Je to takový můj splněný sen. Odmala jsem koukal v televizi na ligu a chtěl si ji jednou zahrát. Začínal jsem ale v Braníku a spíš přemýšlel o vysoké. Ve fotbale jsem budoucnost moc neviděl. Až když jsem přestoupil do Sparty, říkal jsem si, že bych něco mohl dokázat. S dorostem jsme vyhráli titul. Tenkrát s Kadeřábkem, Krejčím, Skalákem, Pavelkou. V tu chvíli jsem se s nimi srovnával, ale teď už vím, že to bylo neporovnatelný. V áčku jsem byl půl roku, zranil jsem se a skončila mi smlouva.
Co bylo dál?
Ve Spartě se žilo v takový bublině a spousta kluků se tehdy na fotbal vykašlala, když jim skončila smlouva a museli do reálnýho života. Mimochodem tehdy tam chytal Jakub Vavruška, stejný ročník jako já, obrovský talent, reprezentant, dodnes můj nejlepší kamarád. Když vylezl z té bubliny, zjistil, že to není nic pro něj, zvolil druhou cestu a šel raději pracovat.
Co zrovna vás nutilo vytrvat?
Říkal jsem si, že už jsem tomu hodně obětoval. A hlavně tomu hodně obětovala máma. Jsem z rozvedený rodiny, starala se o mě a ségru. Snažila se mi dát to nejlepší, co mohla. Platila příspěvky, různá soustředění. Kdybych se na fotbal vykašlal, všechno bych to spláchnul do záchodu. Kvůli mámě jsem se rozhodl, že to zkusím a nevzdám. A naštěstí se to povedlo.
Bylo těžké z oné bubliny vystoupit?
Určitě. Na Spartě jsme měli peníze, které třeba někteří lidi v té době neměli ani v zaměstnání. V podstatě za to, že jsme si šli dopoledne zatrénovat. Když mi skončila smlouva, našel jsem si Nový Bydžov, kam jsem každý den dojížděl. Bylo jasný, že tím se neuživím. Hledal jsem nějakou práci, abych mohl stíhat i fotbal. Takže jsem dopoledne rozvážel obědy pro školní jídelny. Přes rok. A furt jsem doufal, že se mi podaří postoupit zase někam výš. Pak se mi i díky akademii Radka Sňozíka podařilo odejít do Vlašimi, což bylo takový vysvobození.
Jak často si na to teď vzpomenete?
Často. Je to dva a půl roku zpátky a teď chytám ligu. Když to přeženu, tak co jsem si tehdy vydělal, mám teď třeba za jeden zápas. To si pak člověk váží věcí, které jiní berou jako samozřejmost. Třeba když se ve Vlašimi někdy nechtělo klukům kvůli zimě trénovat, já byl rád, že nemusím ráno do práce a můžu hrát fotbal.
Zapochyboval jste někdy, jestli to má cenu?
Jasně, byly chvíle, kdy mi bylo smutno. Nejhorší bylo, že jsem se porovnával s ostatními, jako je třeba Kadeřábek, který ve dvaceti hrál ligu. Dnes vím, že každý má cestu jinou. Někdo se do ligy dostane ve dvaceti, někdo v šestadvaceti jako já. A když jsem zapochyboval, máma mi vždycky zase pomohla dostat se na tu správnou cestu. Teď je to moje největší fanynka. Chtěl bych jí to vrátit, aby na mě byla pyšná a věděla, že její snaha nepřišla vniveč.
Neocitl jste se zpátky v bublině?
Doufám, že ne. Snažím se nebrat věci jako samozřejmost, ale to jsem asi nebral ani předtím. Dlouho jsem byl v Braníku, ve Spartě jenom pět let, zatímco ostatní tam vyrůstali. V Braníku jsem si fotbalové věci pral, to ve Spartě neexistovalo. Když se mi teď stane, že to beru jako samozřejmost, tak si dám facku a řeknu si: Prober se, co bys za to ještě před chvílí dal.
Jaký je váš další sen?
Když jsem byl malý, největším snem bylo vyhrát Ligu mistrů. Postupně se z něj stalo hrát ligu. To se mi splnilo a všechno ostatní je nad plán. Možná to zní blbě, ale žádný cíl asi nemám. Kdybych měl zbytek kariéry strávit v Liberci, budu spokojený.
Mimochodem, jaký vztah nyní máte k Vietnamu, odkud je váš otec?
Byl jsem tam dvakrát. Jednou dokonce na fotbale na zkoušce, podruhé na dovolený. Vietnamsky neumím, i když jsem se učil, ale tóny, výslovnost, je to hodně těžká a specifická řeč. Jinak tátu respektuju, je to Vietnamec, nestydím se za to. Ale cítím se jako Čech. Mám jenom české občanství, i když jsem se snažil, abych měl dvojí, protože by to mohlo být zajímavější, co se reprezentace týká.
