Po šestnácti letech byl znovu zralý na doktora, teď poručil fotbalový boss marš na Ukrajinu

V Polsku si ji prožil také. Po výprasku od Rusů byl zralý na psychiatra. „Tvářil jsem se jako hrdina, ale byl jsem zralý na doktora při představě, kolik peněz bychom vyhodili, kdyby pro nás skončil šampionát totálním krachem," neblufuje a na hrdinu si už tuplem nehraje.

Vzpomínky na Anglii mu pomohly. Víra, že už snad opravdu nemůže být hůř, také. „Křáplý jsem ale byl," přizná Pelta.

„A to jsem ho přesvědčoval, že kluci tady mají hodně dobrou partu. Lepší, než jsme měli my v Anglii. Drží hodně spolu, protože si prošli dvěma a půl lety, které je semkly. Ani po prvním zápase s Ruskem nesklopili hlavy, hráli dál svůj fotbal a věřili, že výsledky přijdou. A přišly," prozradil Šmicer, že i reminiscencemi na Anglii držel svého šéfa nad vodou.

„Hráči ale také. Místo abych uklidňoval a motivoval já je, přišel Rosický a povídá: Klid Míro, zvládneme to, dopadne to dobře," vypadne z Pelty.

Proto by teď udělal, co jim na očích viděl. Pro mančaft by se rozkrájel. „Nejen teď, já byl takový vždycky. Ve Spartě, Jablonci, stejně jako před šestnácti lety u nároďáku v Anglii. Hráči u mě mají absolutní prioritu, nikdy jsem nezastíral, že jsem jedním z nich. Vždyť já většinu z nich kupoval a zase prodával o štaci dál, podílel se na jejich odchodech do ciziny, takže oni vědí, jak pracuji, přemýšlím a rozhoduji," nehraje si před mančaftem na prezidenta.

„Člověk musí mít doma klid, aby mohl podávat velké výkony. Platí to pro hráče, pro mě, pro každého z nás. Na první zápas s Ruskem jsem tady ve Vratislavi posadil manželku na tribunu, kde na ni v jednom kuse pršelo, takže přišla celá otrávená a já to samo sebou schytal. Při druhém utkání už seděla pod střechou a vrátila se mi domů celá šťastná," vytahuje Pelta příměr ze svého soukromí.

Žádný div, že se od mančaftu nehne. Po utkání s Polskem si chtěl odskočit do Prahy, ale vytušil, že bude lepší, když ve Vratislavi zůstane.

„Bylo toho zapotřebí hodně zařídit a rozhodnout. Dopravu na čtvrtfinále do Varšavy i potom třeba až do Doněcku, objednat lístky na utkání pro všechny hráče, postarat se o stovku maličkostí potřebných do mozaiky konečného úspěchu. Před šestnácti lety v Anglii jsem poznal, že to jinak nejde, o to úzkostlivěji teď dbám, aby zavládla spokojenost s každým detailem. Já totiž na té Ukrajině hrát chci," vykládá s takovým přesvědčením, jako by už nasedal do letadla nasměrovaném k semifinále.

„Ono se ale těch paralel s Anglií v šestadevadesátém nabízí víc. Také tam tvořili základ mančaftu hráči z naší ligy. Bezejmenní, hladoví po úspěchu, lační se prosadit a říci si o angažmá v cizině. Teď je to stejné. Do nároďáku přišli kluci z Plzně, Liberce či mého Jablonce a stali se jeho tahouny. Vždyť právě oni všechno odmakali a v krizových chvílích reprezentaci táhli, což je pro mě jen další důkaz, že naše liga není zdaleka tak špatná, jak je prezentována. A navíc všichni Limberští, Pilařové, Kolářové, Lafatové, Gebre Selassiové mohou sloužit za příklad i dalším hráčům v našich klubech od Příbrami po Spartu či Slavii, že to někam mohou dotáhnout," rozpovídá se fotbalový šéf při srovnávání šampionátu současného a anglického před šestnácti lety.

Už ale nedořekne, že zmiňovaný příklad by mohl být ještě zářivější, kdyby to dotáhli jako všichni tehdy bezejmenní Šmicrové, Poborští či Nedvědové až k finálové bráně a rozkopli ji. Zřejmě proto, aby nebyl na přelomu června a července zralý na doktora.