Článek
Když Brazilec Carlos Alberto Parreira přijal první angažmá za sto dolarů měsíčně a se svými svěřenci bydlel ve stanu, určitě netušil, že jednou získá zlatou medaili na světovém šampionátu a bude nejlépe placeným trenérem na světě. Bylo to v roce 1967, kdy třiadvacetiletý student tělocviku objevil na školní nástěnce nabídku, hledající trenéra pro Ghanu. S mladickým elánem odletěl do Afriky a prožil tam romantický rok.
Sám říká, že nikdy nechtěl být čistě fotbalovým trenérem, jeho snem bylo starat se o kondici a v této roli byl také v roce 1970 u zlatých medailí Brazilců v Mexiku. O 24 let později už měl na zlatu podíl jako hlavní kouč. Před třemi lety se ke "Kanárkům" vrátil, ale mezitím stihl vydělat milióny dolarů ve službách šejků v arabském světě.
Také Argentinec José Pekerman měl trenérské začátky hodně skromné. Po skončení nepříliš úspěšné hráčské kariéry se dokonce zpočátku živil jako prodavač zmrzliny a taxikář a víceméně náhodně se dostal k trénování žáčků v klubu Argentinos Juniors, za který dříve sám hrával.
Asi se mu dařilo, když ho v roce 1994 angažoval fotbalový svaz k juniorským výběrům. S týmy do 20 let vyhrál třikrát mistrovství světa, ale hodně Argentinců před dvěma lety stejně nechápalo, jak může vést fotbalový výkvět země. "Peker? Jak?" pokoušel se slavný César Luis Menotti vybavit jeho jméno a i Maradonovi je kouč dodnes trnem v oku.
Domenechovi to s míčem příliš nešlo
Ani Raymond Domenech se ve Francii nikdy netěšil velké oblibě. V době, kdy hrál levého obránce v Lyonu, platil za hráče, který je sice schopen soupeři zlomit nohu, ale s míčem toho moc neumí. A tak když se v roce 1982 rozhodovalo, jestli na MS pojede on nebo Manuel Amoros, padla volba na jeho konkurenta.
Domenech i jako trenér začínal v Lyonu, to však tento klub ještě nebyl štikou Ligy mistrů, ale potácel se ve druhé francouzské lize. Trenér mu pomohl mezi elitu, ale už od roku 1993 je ve službách fotbalového svazu. Jeho rukama v juniorských výběrech prošla většina současných reprezentantů, ale žádným oslnivým úspěchem se Francouz pochlubit nemůže.
Eriksson vyhrál v 34 letech Pohár UEFA
To Ital Marcello Lippi a Švéd Sven-Göran Eriksson, který vede Angličany, své trenérské kvality mnohokrát dokázali v klubech. Švéd na sebe poprvé upozornil už v roce 1982. Bylo mu teprve 34 let a už přivedl IFK Göteborg k senzačními triumfu v Poháru UEFA. Pak se stal fotbalovým světoběžníkem a vedl pět klubů v Portugalsku a Itálii.
Největším úspěchem byl triumf v PVP s Laziem Řím v roce 1999. O dva roky později se stal vůbec prvním cizincem v historii na lavičce anglické reprezentace. Smlouvu měl původně až do roku 2008, ale po různých skandálech se dohodl na jejím dřívějším ukončení.
Ital Lippi, kouč s vizáží Paula Newmana, na rozdíl od všech svých konkurentů ve čtvrtfinále jako trenér nikdy nevytáhl paty z rodné země. Vystřídal deset italských klubů, ale nejvíc je jeho jméno spojeno s Juventusem Turín, na jehož lavičce prožil s roční přestávkou v Interu Milán celkem jedenáct sezón. Za tu dobu posbíral sedm mistrovských titulů a v roce 1996 vyhrál Ligu mistrů. Poslední výsledky zpochybnil úplatkářský skandál a i Lippiho zřejmě po návratu domů čekají policejní výslechy.
Na klubové úrovni se proslavil také Brazilec Luiz Felipe Scolari, který dnes trénuje Portugalce. Syn italských emigrantů přivedl v devadesátých letech nejprve Gremio a pak Palmeiras až k vítězství v Poháru osvoboditelů. Když v roce 2001 přebíral "Kanárky", mnozí mu vyčítali, že příliš sází na defenzivu. O rok později mu museli dát za pravdu, když jeho svěřenci získali zlaté medaile. Teď by si to Scolari rád zopakoval s Portugalci a ani o další nabídky nemá nouzi. Na jaře ho chtěla angažovat Anglická fotbalová asociace, ale trenér odmítl.
Klinsmannovo jmenování překvapením
A pak jsou tu dva trenéři, kteří na nějaké ocenění teprve čekají, ale jako hráči byli na potlesk zvyklí. Ukrajinec Oleg Blochin byl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nejzářivější hvězdou sovětského fotbalu, dvakrát pomohl Dynamu Kyjev vyhrát PVP a v roce 1975 dostal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy. Hráčskou kariéru končil v Řecku a tam to také zpočátku zkoušel jako trenér. V roce 2003 se ujal reprezentace Ukrajiny a už je s ní mezi osmi nejlepšími týmy světa.
Přitom moc nescházelo a v Německu by Blochin vůbec nebyl. V březnu totiž podal demisi, když mu vyčítali, že je nezákonné, aby byl zároveň trenérem a poslancem parlamentu. Nakonec se řešení našlo, když Blochin slíbil, že bude funkci trenéra vykonávat zadarmo. Vzhledem k prémiím, které mají Ukrajinci ze všech čtvrtfinalistů nejvyšší, se však bez stálého trenérského platu určitě obejde.
Němec Jürgen Klinsmann nikomu nic dokazovat nemusel. Ve své zemi si jako hráč a přirozený lídr týmu, který získal zlato na mistrovství světa a Evropy, získal obdivuhodný respekt, přestože nikdy nikoho netrénoval. Po fiasku na Euru v roce 2004 se sice hovořilo o zkušených matadorech Otto Rehhagelovi a Ottmaru Hitzfeldovi, ale volba nakonec překvapivě padla na Klinsmanna. A to přesto, že s německým fotbalem vztahy přetrhal, usadil se v Kalifornii a pracoval jen jako poradce klubu v Los Angeles. Dnes už v Německu asi nikdo netvrdí, že to byla špatná volba.
