Článek
„Možnost zahrát si evropský šampionát v zemi, kde působím, by představovala extra motivaci. Je mi upřímně líto, že se turnaj nehraje v Turecku," říká Čelůstka před losem kvalifikace o kontinentální mistrovství 2020, které se bude zcela netradičně hrát ve dvanácti zemích!
Když se mělo rozhodovat o dějišti finálového turnaje ME 2020, bylo Turecko dlouho jediným kandidátem. Pak přišly se společným projektem Skotsko, Irsko a Wales, zájem projevila i Gruzie společně s Ázerbájdžánem. Jenže UEFA rozhodla, že zvolí formát celoevropského pořádání. Turecko mělo hostit některé ze zápasů základních skupin, a pak bitvy o medaile. Ale nakonec dostala přednost Anglie. Když pak Turci usilovali o přidělení turnaje pro rok 2024, prohráli souboj s Německem. U Bosporu tedy ze dvou šampionátů neuvidí ani zápas!
„V druhém případě jsem byl dokonce do kandidatury aktivně zapojený, protože jsem točil reklamní spot, proč by Turecko bylo dobrým hostitelem. A jsem přesvědčený, že by šlo o výbornou volbu," vykládá Čelůstka. Devětadvacetiletý zadák hraje v zemi už šestou sezonu. Nejprve působil v Trabzonsporu (2011-2013), od léta 2015 je jeho zaměstnavatelem Antalyaspor. Hovoří tedy velice zasvěceně.
Podle Čelůstky hraje roli politika
„S tureckými spoluhráči jsme téma hodně probírali. Všichni byli zklamaní, že ani jednou neuspěli. Za negativním rozhodnutím je řada politických věcí. A třeba uvádět jako důvod bezpečnostní rizika považuji za zcela alibistické. Vždyť k teroristickým útokům došlo třeba i v Londýně, Bruselu či Paříži. Mám tady rodinu, a kdybych se cítil jen na minutu ohrožený, nezůstával bych," přesvědčuje Čelůstka.
Zaznamenal i obrovskou proměnu, kterou prošlo fotbalové prostředí v Turecku. „Když jsem před sedmi lety do Turecka přestoupil, mnohé stadiony nebyly moc přitažlivé. Na velkém množství z nich trávník od diváků dělily atletické ovály, tribuny byly všelijaké, zázemí rovněž," vzpomíná Čelůstka. „Ale v řadě měst vyrostly úplně nové arény, mnohé prošly zásadní rekonstrukcí a splňují nejpřísnější nároky," vypravuje Čelůstka.
Dává k dobru historku z Trabzonsporu. „Seděl jsem na pobřeží v rybí restauraci s klubovým manažerem. Zničehonic ukázal na moře a povídá: Čeldo, támhle bude stát nový stadion," líčí Čelůstka. „Nechápavě jsem na něj koukal, usmál jsem se a myslel si svoje. Jenže oni tam Turci skutečně stadion postavili. Jde o supermoderní arénu s kapacitou dvaačtyřicet tisíc míst," vykládá Čelůstka. „Obrovské investice ale proběhly i na východě země v městech ležících v horách. Erzurum, Malataya či Sivas mají parádní stadiony. Kolikrát mi spadla brada, když jsem arény viděl po přestavbě. I u nás vyrostl zbrusu nový fotbalový stánek, stejně jako v Bursasporu. A mluvit o kvalitě stadionu istanbulských klubů je zbytečné."
Formát šampionátu nepomůže fanouškům
Rodák ze Zlína, který v Antalyasporu dokonce zorganizoval vlastní svatbu, nepochybuje ani o schopnostech Turků zvládnout šampionát po organizační stránce. „Každé větší město má vlastní letiště s linkou do Istanbulu, skutečně velké destinace spojují přímé linky. A z hlediska hotelového servisu jsou tady na špičkové úrovni, což jsem mnohokrát poznal na vlastní kůži," popisuje Čelůstka.
Se spoluhráči pochopitelně nejprve musí projít nástrahami kvalifikační skupiny, ale formát turnaje ve dvanácti různých zemích spatřuje problematický hlavně z hlediska fanoušků. „Když jsem viděl dějiště skupin, rozhodně to nebude na přesuny autem. Hráči přeletí speciálem, ale příznivci budou hodně znevýhodnění," přemítá Čelůstka při představě skupin, které se hrají třeba v Římě a Baku, Petrohradu a Kodani, Bilbau a Dublinu či Amsterdamu a Bukurešti.
