Článek
Rozhodl jste se v disciplinární komisi fotbalového svazu skončit. Existuje varianta, která by vaše rozhodnutí změnila?
V životě nastávají mimořádné či nepředvídatelné okolnosti. Ve fotbale to platí dvojnásob. Takovou situaci ve svém případě ale nepředpokládám.
Máte představu, kdo bude vaším nástupcem?
Abdikujeme v kompletním složení, a jak mi kolegové řekli, nebudou v této práci pokračovat. Personální otázky mi jako předsedovi disciplinární komise nepřísluší, takže jsem se tím ani nezabýval. Měl by to být ale někdo, kdo má zkušenosti z disciplinární praxe v profesionálním fotbale, protože bez nich není možné tuto náročnou funkci zvládnout.
A kdyby se na vás obrátil nástupce o konzultaci?
Radit v disciplinárním řízení je ošidné, protože má svá pravidla, která vymezuje disciplinární řád. K tomu je pak třeba mít zkušenosti a znalosti z této problematiky. V tom se radit nedá. Pokud bych byl osloven, neodmítnu. Ale nepředpokládám, že by k tomu došlo.
Můžete za těch jednatřicet let vybrat jeden jediný největší případ, který vám nejvíc uvízl v paměti?
Statistikové mi spočítali, že jsem se za toto období podílel na řešení asi dvaceti tisíc případů. Ročně to bylo více než pět set hodin jednání komise, ale například i na policii či dalších institucích, včetně svazových, a do toho spadá návštěva zápasů i příprava na každé jednání a seznamování se s mnoha materiály. Z hlediska složitosti a dopadu na fotbal i z pohledu společnosti byly nejnáročnější korupční kauzy z roku 2004. Ten rok to byly dokonce asi tři tisíce hodin studování tisíců stran podkladů, desítky zasedání, jednání s policií, justicí, médii…
Jak vzpomínáte na slavné „hvězdy“ jednání disciplinárek, počínaje slovenským trenérem Jozefem Adamcem přes Pavla Nedvěda, Tomáše Řepku, Jaroslava Šilhavého až po Zdeňka Ščasného?
Mohu to posuzovat jen ze svého pohledu. Ale s mnoha z nich jsem se třeba sešel po létech. Prakticky se všemi mám korektní i přátelské vztahy. Jejich případy byly mnohdy velice závažné, ale čas věci narovnal a zavzpomínali jsme s úsměvem. Oni se kolikrát přiznali, jak kličkovali a zapírali, jen aby dostali co nejnižší trest. Na jednání před disciplinárkou však vzpomínají jako na korektní a objektivní, což mne těší. A v první řadě je třeba říct, že fotbal není žádná válka, ale především sport, k němuž disciplinární komise patří.
Řekl jste si někdy: Tenhle případ jsme měli přece jen řešit jinak?
Než komise rozhodne, vyslechne přímé účastníky řízení a svědky, nechá si vypracovat i odborné posudky a pečlivě vše rozebere a zváží konečný verdikt i z pohledu přitěžujících nebo polehčujících okolností. Mohu vyloučit, že bychom v nějakém případu rozhodli jinak.
Byl jste jako šéf disciplinárky spíš pes, nebo lidumil?
To by spíš museli říct ti, kteří před komisí stáli. Osobně si myslím, že něco mezi tím.
Co vám vůbec fotbal dal a co vzal?
Fotbal je společenský fenomén a nejkrásnější hra na světě. Dal mi to, že jsem ho mohl sledovat zblízka a byl jsem jeho nedílnou součástí. Za jednatřicet let jsme ve fotbale získali spoustu velkých úspěchů nejen v seniorské kategorii. Vzal mi ale čas na práci i rodinu, kus zdraví, soukromí a iluze o některých lidech.
Prvním případem, kterým jste se jako člen disciplinárky zabýval, bylo vyloučení Ladislava Vízka z Dukly v duelu s Plzní ze září 1978. Který případ byl poslední?
Poslední zasedání jsme měli 18. června, kdy jsme projednávali závěrečné kolo dorosteneckých soutěží a podněty na trenéra Josefa Csaplára a hráče Zbyňka Pospěcha. Z medializovaných případů to pak byl květnový podnět ředitele reprezentačního úseku svazu Jiřího Nevrlého kvůli neúčasti Kadlece ze Sparty, Chramosty z Mladé Boleslavi a Vydry z Jihlavy na kvalifikačním turnaji mistrovství Evropy do devatenácti let.
