Psali historii fotbalové ligy: "Němej" muž s maskou nemluvy a srdcem nezlomného bojovníka

Neměl to zapotřebí. Pro Schalke představoval hotový poklad. Vždyť s ním dvakrát vyhrál Německý pohár, trofej v Německu ceněnou stejně jako titul. A i Pohár UEFA do Gelsenkirchenu přivezl, když v sedmadevadesátém na milánském San Siru v odvetném finále druhé nejvýznamnější evropské klubové trofeje sice prohráli s domácím Interem 0:1, ale protože v prvním duelu stejným poměrem zvítězili, rozhodl penaltový rozstřel. V něm mělo Němcovo Schalke navrch, vyhrálo 3:1 a trofej putovala do Porúří. A dokonce i německým mistrem se stal, i když jen na pouhé čtyři minuty.

„Byl to naprostý kolaps. Pro diváky, manažera, pro nás pro všechny. Však také Rudi Assauer, který mě v třiadevadesátém do Schalke přivedl, zdrceně prohlásil, že onoho 19. května 2001 přestal fotbalový bůh existovat a fotbal nemá smysl dělat.

Zápas s Unterhachingem jsme otočili, i když jsme už o dva góly prohrávali, a sotva rozhodčí Stramp foukl konec, dal v Hamburku Barabez gól. Bayern prohrával a u nás mohli fanoušci sledující závěr střetnutí v Hamburku na velkoplošné obrazovce zbořit stadion. A my vyšilovali také, protože v tu chvíli jsme byli mistry. Čtyři minuty, protože přesně o tu dobu sudí Merk utkání v Hamburku nastavil. Když běžely už úplně poslední sekundy, sáhl si gólman Schober, jenž i v Schalke chytával, ve vápně na balón. Merk malou domů viděl, nařídil trestný kop z malého vápna a Andersson vyrovnal.

Nikdy jsem po vítězstvích či prohrách nepropadal emocím, nejásal ani nebyl zklamán z toho, co se nepovedlo, ale v ten moment jsem byl zdrcený. Titul, na který Schalke čekalo dlouhých třiačtyřicet let, se nám rozplynul před očima. Proto ten kolaps. Pro mě, pro spoluhráče, kteří kopali v Schalke deset, dvanáct let a v bundeslize odehráli přes pět set zápasů, přímo děsivý."

I tuhle vzpomínku Jiří Němec v hlavě měl, když se po deseti letech v německých službách vracel domů. Na zlatý Bierhoffův gól ve finálovém prodloužení evropského šampionátu ve Wembley v šestadevadesátém, který utnul další z jeho velkých snů, také nikdy nezapomněl. Ale jednou se rozhodl a hlavně dal slovo svému někdejšímu parťákovi Günteru Bittengelovi, že mu pomůže, jako on pomáhal jemu, když od nich z Budějek přišel vojákovat do pražské Dukly. Původně na dva roky, které se ovšem protáhly na tři, než ho zlanařila Sparta, v jejichž barvách slavil nemluvný, věčně zakaboněný záložník se strništěm na bradě dva mistrovské tituly, než ho koupilo Schalke.

Vrátil se, aby pomohl Bittengelovi zachraňovat ligu v Blšanech, aby po krátké epizodě s návratem do Sparty, kam ho pro změnu zlákal jeho jihočeský krajan Kotrba, se společně s ,Bízou´ marně pokoušeli o totéž na Žižkově. Nakonec tam skončili málem jako vyvrhelové, protože na ně hodili, že nespasili Viktorku a nezachránili nejvyšší soutěž. A kdyby jen to... Jméno neúnavného pracanta  a nezlomného bojovníka Němce začali omílat i na cédéčkách, v knížkách a na divadelních prknech, když se před deseti lety provalila proslulá korupční aféra a legendární Horníkovy odposlechy se dostaly na světlo světa.

„Ty mi vadily ze všeho nejméně, protože v Horníkových hláškách jsem vystupoval takový, jaký jsem po celou kariéru byl. Vlastně tam o mně zaznívala samá pozitiva.

Že jsem měl neustálé problémy s rozhodčími, to věděli všichni. Vždyť i ze Schalke jsem si dva primáty přinesl - odehrál jsem v modrém dresu nejvíc utkání v evropských pohárech a nasbíral nejvíc žlutých karet.

A že jsem se vždycky snažil odevzdat na place maximum, to nebylo také třeba do světa vytrubovat. Věděli to trenéři, diváci, spoluhráči... A bylo jedno, zda jsem kopal u nás v Budějkách, v Dukle, Spartě, Schalke nebo Blšanech. Anebo byl zrovna kapitánem nároďáku, který se při Poháru konfederací FIFA v Saúdské Arábii pustil do Pavla Nedvěda tak, že jsme spolu dva dny nemluvili, i když jsme spolu bydleli na jednom pokoji. Vytáčel mě nepořádkem, který na cimře dělal, protože mu bylo zatěžko zvednout se z postele, aby hodil papír od sušenek do koše. A na place mě v zápase o třetí flek rozpálil do běla, když se začal pošťuchovat se dvěma Uruguayci působícími také v italské lize, s nimiž si zrovna nepadl do oka. Pochopitelně že se mu to nelíbilo, ale alespoň byl klid. Na hřišti i na pokoji.

Víc než hlášky z Horníkových odposlechů mi vadil návrat do Čech. V Blšanech mě ještě nechávali žít, ale když jsem se objevil na půl roku ve Spartě, nic jiného než kritiku a údiv, že si v sedmatřiceti ještě vůbec troufám vyběhnout na trávník, jsem o sobě neslyšel a nečetl.

Vzalo mě to, nepopírám. Stejně mě vzal rozchod s Viktorkou. Sestup totiž nebyl o nás dvou s Bittengelem, ba ani o kádru, který na Žižkově v té době hrál a určitě na ligu měl. To Ivan Horník byl už tak profláknutý, že mu ostatní začali všechno vracet a prostě ho utopili. A nás s ním.

Neměl jsem to zapotřebí, byl to prostě jen další z omylů, po němž zůstala hodně hořká pachuť."

V Gelsenkirchenu ho při odchodu lámali, aby podepsal a ještě zůstal, i když pod novým trenérem už třeba nebude hrát pravidelně a bude si muset zvykat na lavičku náhradníků. Po deseti letech už se ale „Němej" umluvit nenechal a rozhodl se pro návrat do české ligy, z níž se do světa velkého fotbalu vydal.

Psal přece její historii, i když do ní mnoho slov nepřidal. Neměl rád velké řečnění, výkřiky musíme, budeme potit krev, odevzdáme sto procent a ještě víc. Nepotrpěl si na emoce a halasná prohlášení, i když je lidé kolem chtěli poslouchat. Kdyby je pronášel, mohl se určitě stát daleko slavnějším fotbalistou. I Fotbalistu roku by z něho určitě udělali víckrát než jen jednou.

Jenže to by nebyl Němec. Muž s maskou nemluvného a věčně zakaboněného morouse, který se vyhýbal lidem a před novináři utíkal zadním vchodem nebo dokonce i hotelovou kuchyní, jen aby se třeba v anglickém Prestonu během evropského šampionátu v šestadevadesátém vyhnul rozhovorům.

A přitom když masku odložil, mluvil jako kniha.

Neúnavný bojovník, který vždy tvrdil, že se na trenérskou dráhu nikdy nedá, protože by ho neskutečně vytáčelo, kdyby jeho svěřenci chodili si na plac jenom pro peníze a nedávali fotbalu všechno, jak byl zvyklý on.

A přitom se nakonec na trenérskou dráhu dal. V Dukle i třeba poté v divizních Brozanech.

A pak že fotbalový život není jedním velkým klamem.