Článek
Samozřejmě že měli políčeno na Tomáše Rosického. Lovci autogramů a novináři také. Player z Arsenalu mající ve Skotsku náramné renomé však dokonale zvládá hru na kličkovanou, takže pár vět sice prohodil, ale jinak chytře unikal.
Letištní halou, stejně jako fotbalovým chrámem v Hampden Parku, který, než v Brazílii otevřeli Maracaná, býval největším stadiónem světa a teď se alespoň chlubí pěti hvězdičkami, jež od FIFA dostal jako nejmodernější a nebezpečnější svatostánek světa. To světoběžník Rudolf Skácel vracející se po čtyřech letech do země, která mu ležela u nohou a mohla se mu stát krajinou zaslíbenou, se o úhybné manévry nepokoušel.
„Proč? Člověka těší, že si ho tady pamatují, že si vybavují, jak jsme v Hampden Parku porazili ve finále Skotského poháru Gretnu a já dával dva góly. Pro Heart to byla událost, pro mě také,“ vychutnával si návrat třicetiletý fotbalista, který na jednom místě nikdy dlouho nevydrží. Vždyť během kariéry už vystřídal dva tuzemské a šest zahraničních klubů, takže se mu hned tak někdo nevyrovná.
Skotsko však pro něho je a možná navždy bude zemí zaslíbenou. A nejen proto, že v Hampden Parku vykopal svému mužstvu tolik ceněný Skotský pohár. Právě proti Skotům hrál v květnu 2008 svůj poslední zápas za národní tým, aby se teď na svém milovaném stadiónu do reprezentace zase vrátil. „Ve skotském výběru teď navíc mám několik kamarádů, s nimiž jsem v Hearts kopal, takže ještě aby mně reprezentační comeback vyšel,“ nezlobil by se všemi obletovaný a na každém kroku zastavovaný Rudolf Skácel, kdyby se ve večerním duelu pro něho stal Hampden Park zase stadiónem zaslíbeným.
