Článek
Ve skladu skrytém v útrobách Spartakiádního stadiónu kmital jako kulový blesk. „Tři sady bílých a čtyři sady červených trenek, po dvanácti sadách červených i bílých dresů, k tomu stulpny," přepočítával a znovu kontroloval kustod české fotbalové reprezentace Jiří Šíma pečlivě vyrovnané komínky sportovního oblečení.
Jó, to bývaly časy...
Když se před šestnácti lety chystal s nároďákem na evropský šampionát do Anglie, měl všechno mnohem jednodušší. Němec, Látal, Kadlec, Kuka, stejně jako Nedvěd, Šmicer či Poborský si vystačili s dresem, trenkami a stulpnami.
„A navíc v jedné velikosti, protože jinou nám Puma ani nedodávala. Všichni kromě gólmanů proto oblékali dresy XL, jen Jirka Němec měl výjimku. Potrpěl si na trenky pomalu až ke kolenům, takže jsme mu objednávali velikost číslo deset. Ale jen jemu," vzpomíná šedesátník Šíma na doby, kdy pod trenérem Uhrinem u samostatné české reprezentace začínal.
Teď se chystá už na pátý evropský šampionát a práce má mnohonásobně víc. „Změnila se doba i požadavky a přání hráčů. Barevnými kopačkami to začíná, velikostí dresů a trenek končí. Velikost XL už nosí jen gólmani, zatímco nikdo z hráčů by plandavé triko na sebe neoblékl. Posilují, makají na všelijakých strojích, takže chtějí mít pod dresem pěkně vyrýsované tělo," usmívá se, že i čahouni Necid s Pekhartem touží po „elku", jež je bude pěkně obepínat.
Štulpny už nechce nosit nikdo
„Ještě musím zkontrolovat ponožky," zarazí se „Šimako", jak mu hráči přátelsky přezdívají, a vrhne se k sousední hromadě. „Štulpny už dneska žádný z hráčů na trénink nenavlékne, každý chce jen ponožky. Jeden krátké, druhé dlouhé, ten je zvyklý na tlusté a jiný zase na tenké, a Šíma aby vyhověl všem," pouští se do další práce.
A sotva ji dokončí, začne chystat hráčům vycházkové sportovní oblečení, které jim poveze na hotel. Trička, tepláky, tenisky... „Puma nám ho dodala až tento týden," vysvětluje a dodává, že tyhle věci si povezou fotbalisté v neděli do Polska sami. „Oni jedou vlakem, my vyrážíme hned ráno autem, do něhož naskládáme dvanáct beden se sadami dresů, kopačkami i třeba tréninkovými pomůckami," ukazuje na barevné kužele a tyčky, kolem nichž budou Rosický, Baroš a spol. ve Vratislavi kmitat při přípravě na zápasy.
Poslední velká akce
„Nemohu riskovat a spustit tyhle věci z očí, takže si je do Polska odvezu raději sám," nezapře v sobě svědomitost vypěstovanou za šestnáct let ve službách fotbalového nároďáku. „Bude to má poslední velká akce, takže všechno musí klapat. Je mi šedesát a za dva roky při světovém šampionátu v Brazílii by se už měl o fotbalisty starat někdo mladší," zazní z jeho hlasu přece jen trochu nostalgie, kterou ovšem vzápětí přehluší starost, zda jsou v bedně zapakovány i tréninkové tepláky pro Rosického a Plašila.
„Ti dva jsou totiž nejvíc zimomřiví a tepláky požadují, i když je teplo a ostatní trénují jen v trenýrkách. Že prý neví, jestli nezačne foukat vítr. Jejich přání je pro mě rozkazem," usměje se Šíma, pro jistotu ještě jedny tepláky pro kapitána přibalí a odškrtne si další úkol z dlouhého sloupce.
Spousta jich tam do nedělního odjezdu ještě zbývá. „Teď ale musím koupit pro Maďary plechovky Red Bullu," zamyká za sebou brány Strahova a vyráží do pražských ulic.
