Článek
Borec pocházející ze Smetanovy Lhoty se trefil hned v prvním duelu v národním mužstvu, během jednadevadesáti duelů skóroval pětapadesátkrát. Pekhart má na kontě po patnácti startech nulu! „I proto půjdu do úterního přátelského utkání s Finskem se stejným odhodláním, jako by šlo o kvalifikaci. Chci konečně skórovat," hlásí třiadvacetiletý borec patřící Norimberku.
Naposledy se marně rval s dánskou obranou při sobotní kvalifikaci MS 2014. V Kodani se do šance nedostal. „Samozřejmě není příjemné, když běháte devadesát minut bez balónu. Ale věřím, že už v dalším zápase se všechno k lepšímu obrátí. Pro naše sebevědomí je moc důležité, abychom proti Finsku gól vstřelili. Hlavně s ohledem na další podzimní utkání s Maltou a Bulharskem by šlo o potřebný impuls," netají Pekhart, že čekání na gól je mučivě dlouhé. „Současná situace pro mě není snadná. Jsem na hřišti, abych se dostával do šancí, připravoval je nebo střílel góly. Ale bez balónu to prostě nejde," posteskne si útočník.
„Je vidět, že nám strašně chybí kreativita zraněného kapitána Tomáše Rosického. Jenže nejde na něj spoléhat donekonečna. Musíme být přece schopní si vytvořit příležitosti i sami. A my měli v Dánsku jen náznaky," ohlíží se za posledním utkáním borec, jenž má zkušenosti z Tottenhamu, Southamptonu, Slavie, Jablonce či Sparty.
Rozdíl je v pojetí hry
Góly nepochybně dávat umí. V dresu reprezentační jednadvacítky se trefil v šestadvaceti duelech sedmnáctkrát. V minulé sezóně německé bundesligy skóroval devětkrát, letos má po dvou kolech na kontě zásah do sítě mistrovského Dortmundu. „Zásadní rozdíl je v pojetí. V Norimberku jsem ve hře hodně, dostávám se často k balónu. V reprezentaci je moje pozice složitější, protože když se deset nebo patnáct minut vůbec nedotknu balónu nebo na mě létají míče jen do soubojů, není to jednoduché. Člověk se alespoň snaží pracovat pro tým, napadat obránce, narušovat rozehrávku soupeře. Prostě znepříjemnit protivníkům hru. Ale góly to samozřejmě nejsou," krčí rameny Pekhart.
Norimberské angažmá a výšku má rodák ze Sušice společnou s Kollerem. Tím však podle jeho přesvědčení podobnost končí. „Typově jsme podobní. Jenže tehdy národní mužstvo hrálo na dva útočníky. Buď šel míč na Milana Baroše do běhu za obranu, nebo Honza sklepával balóny kolem sebe pro spoluhráče, kteří ho doplňovali," porovnává Pekhart. „Navíc fanoušci české reprezentace jsou pořád naučení posuzovat tým podle období před šesti osmi lety, kdy jsme hráli jeden z nejlepších fotbalů v Evropě na úrovni národních mužstev a Milan s Honzou stříleli góly jako na běžícím pásu. Jenže za tu dobu se tým výrazně změnil. Má novou tvář, bude ještě chvíli trvat, než si vše sedne."
Je přesvědčený, že i v rozestavení s jediným klasickým útočníkem nejsou góly problém. „Ale záleží, jaká je podpora od ostatních spoluhráčů. Sejdeme se jednou za měsíc, jsme společně pár dnů, takže je těžké něco speciálního nacvičovat. V klubu je člověk každý den na tréninku. V reprezentaci se všechno buduje, navíc chybělo mnoho hráčů, takže je pochopitelné, že chvíli trvá optimální vyladění hry," přemítá Pekhart.
Nemá obavy, že se proti němu obrátí hněv fanoušků, jakému čelil Milan Baroš, když góly na jeho kontě nepřibývaly. „Milan byl spíše brejkový typ, já jsem hráč do vápna. Už po přípravě na Ukrajině jsme si říkali, že pokud máme míč v držení na straně a ve vápně jsme v pozici jeden na jednoho, měl by přijít centr. Určitě by balónů do pokutového území mohlo chodit více. Mnohdy jde o zlomek vteřiny, který nesmíte promeškat, protože následně buď centr přeběhnete, nebo se vrátí obránci ve větším počtu," vysvětluje Pekhart.
