Článek
Možná už ani samotní hráči v sobě nemají žádný optimismus. Možná už chtějí ligu jen dohrát schoulení na posledním místě a mít to mučení za sebou. Ale on jim to musí vyhnat z myslí. "Pořád jim opakuji, že bych chtěl být v jejich kůži. Být odepsaný, úplný outsider, mladý a nemít co ztratit. Tak se přece odvážu a ukážu, co ve mně je," vykládá sedmatřicetiletý kouč Günter Bittengel.
Kapitán ostatní nijak nestrhne
Je z něj cítit zápal, mluví o tom, že se chystá tvrdě bojovat a pracovat, dokud bude mít důvěru. "Věřte mi, při tréninku jim to jde, ale musím to z nich dostat v zápasech..." Žádný jiný kouč to v lize nemá tak těžké. On však disponuje přes všechny až neuvěřitelné lapálie velkým apetitem se porvat.
Katastrofy začínají rozprodaným kádrem, pokračují neexistující zkušeností, domácím prostředím a končí smutným zjištěním, že si jeho fotbalisté dovolí i nemakat na "krev". Je to pro něj obrovská výzva. Kdyby dokázal tenhle ansámbl zachránit, to by bylo přece vskutku něco.
Ještě nic nebalíme!
V dobrém se vrací k utkáním se silnými protivníky - Brnem a Teplicemi - v nichž Blšany vyválčily překvapivé remízy. A s nadějí se těší na Opavu, České Budějovice či Jablonec, kde cítí možný bodový zisk. "Často slyším, že už jsme ve druhé lize, ale my nic nebalíme," vzkazuje všem. Ale co může s týmem pohnout? Co jej má vyburcovat? Necelá pětistovka "němých" fanoušků v Příbrami, domácím blšanském vyhnanství? To těžko.
Že by někdo z fotbalistů vstal před ostatními a dokázal je seřvat? "Nikoho takového nemám. Samí nezkušení," hlásí Bittengel lakonicky. Ani kapitán Jan Vorel se k tomu nehlásí: "Jak to myslíte?" ptá se nejprve udiveně na dotaz, jestli on z pozice kapitána má na tým nějaký větší vliv a ostatní by měl vyburcovat... "Já sám to nijak nestrhnu. Každý musí začít u sebe," dodá po chvíli. A zní to příšerně rezignovaně...
Sedí v autobuse a už pochybují
Podle Bittengla právě ona rezignace houstne při dvouhodinovém trmácení z Blšan na "domácí" trávník do Příbrami. A v Blšanech se ho přitom lidé ptají, kdy už tam přestanou pořád jen trénovat a vrátí se také k zápasům. "Fotbal jim chybí, žádný jiný sport tam nemají. Kdybychom tam hráli, moc by nám pomohli," tvrdí trenér.
"Jedeme v autobuse na zápas a hráči už pochybují, jestli doma vyhrají. Přitom vlastní prostředí má moc do sebe. Je smutné, že v tomto státě jsou stále někteří lidé, kteří věci dokážou zkazit svými hloupými rozhodnutími," zuří nad nemožností hrát v Blšanech. Vše zřejmě skončí nakonec u soudu, klub chystá na svaz žalobu. Kouč však řeší hlavně situaci, na kterou má páky, tedy tým. Rozložený, schlíplý, bez chuti, vytvářející z nervozity hloupé chyby. Tým, který by se asi stěží prosadil i ve druhé lize.
