Článek
Musí to docela těšit dostat nálepku spasitele, který přijde a rozhodne...
Raději než spasitelem bych byl hráčem základní sestavy a hrál od první minuty. Jenže vybírat si nemohu.
Čím to, že se dovedete tak rychle dostat do správné provozní teploty a brankami v posledních minutách rozhodovat zápasy?
Možná je to tím, že soupeřovi obránci už jsou víc unavení a já se snadněji dostávám k odraženým míčům. Třeba proto mě má trenér za „žolíka“.
I proti Slovácku jste tuto roli splnil a zápas rozhodl. A dokonce až v nastaveném čase...
Některý ze spoluhráčů vyhrál hlavičkový souboj, prodloužil balón a já prostě vypálil. Ale upřímně - ani jsem nemyslel, že z té střely padne gól. Balón ale naštěstí proklouzl gólmanovi mezi rukama.
Radost sparťanského útočníka Václava Kadlecefoto: Právo/Michaela Říhová
Takže vy jste vlastně ani nevěřil, že byste po kostrbatém výkonu ještě dokázali strhnout vítězství na svou stranu?
Ale jo, v koutku duše jsem věřil, i když závěr zápasu byl hodně chaotický a moc šancí se nenabízelo.
A není to snad logické, když jste na Slovácko vyrukovali v hodně slátané sestavě bez obvyklých hráčů základní jedenáctky?
Samozřejmě že se jistá nesehranost mohla v úvodu projevit, ale to šlo jen o prvních patnáct, dvacet minut. Slovácko sice hrálo dobře, ale my i tak byli lepší a mohli jsme o výsledku rozhodnout mnohem dřív. Šance jsme na to měli, vždyť třeba Třešňák mohl hned po vedoucím gólu přidat další branku.
Nakonec role spasitele zůstala na vás. Jak moc takhle výhra povzbudí před úterní kvalifikací o Ligu mistrů s polskou Poznaní?
Jasně že mě potěšilo, že jsem branku dal právě já, ale stejně šťastný bych byl, kdyby utkání rozhodl kdokoli jiný. Chceme totiž vyhrát každý zápas. Se Slováckem, stejně jako v úterý s Poznaní.
