Rubriky:

1. liga

Straka: Než být v šedi průměru, vpálím si kulku do hlavy

24. října 2003 09:42 - TEPLICE

Trenér teplických fotbalistů František Straka nesnáší porážky. Uklidňuje ho manželka a procházka se psem. "Ale stejně mi vždy nějaký čas trvá je strávit. Neumím rychle zapomenout," řekl v rozhovoru pro Právo. Hovořil i o závisti, s níž se musí potýkat a o snech, které má.

Po senzačním postupu do 2. kola Poháru UEFA přes Kaiserslautern prohrály v pondělí Teplice v Brně. Jak jste tu drsnou porážku strávil?

Vždy mi to nějaký den trvá. Neumím rychle otočit a zapomenout. Analyzuji zápas, snažím se to s hráči rozebrat u videa, má kritika na jejich adresu musí být plodná, musí jim něco dát. Porážky mě štvou zejména tehdy, když nejsme horším týmem. A to byl případ Slavie i Brna! Pak mě užírají a vytáčejí, moc nespím. A když navíc dostaneme gól v poslední minutě, tak jsem na odstřel. To bych vyletěl na Mars. Ale stejně je fotbal krásná věc.

Pak přijdete domů a rozebíráte fotbal ještě s manželkou? To asi není moc nadšená...

Po šestnácti letech už mě zná. Ví, že potřebuji diskutovat. Nechá mě vymluvit. Je výhodou, že má úplně jiný náhled na celou věc. Třeba teď po Brnu mi řekla: "Franto, vyřadili jste Kaiserslautern. Nemůžeš mít v životě prostě všechno." To si říkám, že umí uhodit hřebíček na hlavičku. Vždyť ten milovaný bůh tu spravedlnost asi opravdu nějak rozděluje. Manželka mi moc pomůže, v její blízkosti se uklidním. Stejně tak jako procházkou se psem.

Patříte k trenérům, kteří zápasy hodně prožívají. Byl jste takový vždy?

Už od malička. Lepil jsem si plakáty ze Stadiónu. Na zápasy našeho výběru na mistrovství světa v Mexiku před třiatřiceti lety mě táta v noci budil, i když jsem ráno musel do školy. Sice mi padala hlava únavou, ale vydržel jsem. Tu posedlost jsem měl v sobě.

A co časté výbuchy, kdy z lavičky vyskočíte a pádíte k čáře?

Jsem emocionální, prožívám to s mužstvem. Když budu sedět jako "vejr", tak jsem tam na nic.

Dokážete si představit život bez fotbalu?

Po skončení aktivní kariéry jsem dělal hráčského agenta. Ale nenaplňovalo mě to. Tenkrát bylo z hlediska agentů všechno v plenkách, byli jsme považování za "plebs". Navíc té práci dominovalo šmírování. A to já dělat nemohu. Chtěl jsem se realizovat jinak. Patřím na hřiště, jinak jsem nešťastný. Už od roku šestadevadesát, kdy jsem udělal první krůčky na trenérské dráze, jsem doufal v nějakou zajímavou nabídku.

Přišla poměrně nečekaně z Teplic, ale už před tím jste trénoval ve Wuppertalu. Nebyl to velký skok?

Každý trenér by měl začínat od píky. Tam dole poznáváte smysl práce. Není důležité pracovat hned s top hráči, ale v amatérských podmínkách. Tam jsem si ověřil schopnosti. A pak už nezbývalo než čekat, protože nejsem typ, který by se někam vnucoval a podbízel.

Neříkejte, že vás před rozhodnutím jít do české ligy nikdo nezrazoval? Že jste neměl pochybnosti?

Měl jsem smíšené pocity. Probíral jsem to s manželkou, s přáteli, s manažerem Paskou. Straku v podstatě nikdo neznal, byl jsem tabu. Ale šel jsem do toho s vervou. Současně však narážel na řadu problémů, včetně jisté závisti. Ale i tak jsem položil základ teplického vzestupu. Bylo to o přesvědčování, o sebekázni, disciplíně. Jestli tomu dal někdo myšlenku, byl jsem to já!

Neodradila vás ani spousta urážek, které jste si musel vyslechnout?

No jo, potýkal jsem se s tím, že jsem zasraný Němčour. Zatímco v Německu je hráč i trenér respektovaný, tady jsem zažil šok. Chtěl jsem tu se vším seknout a vrátit se, neměl jsem na to žaludek. Byl jsem na stejné lodi s Pavlem Horváthem. Co my jsme si museli vyslechnout ... U nás je to občas jako v Latinské Americe.

Často je terčem nadávek způsob vašeho oblékání, vyjadřování...

Proč si mě vůbec berou do huby? Proč? Ale co, kašlu na ně. Ať si každý říká, co chce. Když mám finanční prostředky, nevidím důvod si nedopřát pravé šampaňské za tři tisíce a doutník. Nebo dovolenou na Ibize, v Dominikánské republice, kam jezdím každý rok. To není o hodnotě peněz, ale o charakteru. Klidně si dám guláš a pivo, ale jen s lidmi, kteří mě neurážejí. Pro mě je nejdůležitější rodina. Nepotřebuji sedět v hospodě a nechat se od někoho plácat po ramenou, aby mě pak za zády pomlouval. Raději jsem s blízkými. A třeba v teplácích!

Možná právě tímhle si děláte nepřátele. Říkáte pořád, co si myslíte?

Vždy jsem šel svojí cestou. Mnohokrát jsem si musel vyslechnout, že si stavím vzdušné zámky. Vybudoval jsem si jistou image. Nikdy nepůjdu střední cestou, do šedi průměru. To si raději sám vykopu hrob a vpálím kulku do hlavy. Nebudu se nikomu podřizovat. Je to závist. A co je nejhorší, stoupá.

Styděl jste se někdy za to, že pocházíte z Čech?

Tady jsem doma! A jsem srdcař! Nikde se nezasměju tak jako tady. Je tu krásně. Ale těch čtyřicet let komunismu se na lidech zatraceně podepsalo!

Pas máte německý?

Mám. Jenže to přece neznamená, že sdílím jejich názory. Z toho, co se tam teď děje, je mi na blití. Jsou v žumpě. A za to, že umím několik řečí, se přece nebudu stydět. Jsem na to hrdý. Navíc jsem v Německu za patnáct let odvedl na daních spoustu, ale spoustu peněz, milióny. Tak proč bych si to neměl tímto způsobem vybrat zpět.

Často mluvíte o víře v boha a vycházkách na hrob k rodičům...

Je to pro mě ulehčení na duši. Rodiče to měli těžké, ale byli bojovníci. Maminka zemřela začátkem května. Když jsme pak vyhráli v Poháru ČMFS, věnoval jsem triumf jí. Před každým zápasem tam zajdu a naberu síly.

Květnové vítězství nad Jabloncem otevřelo Teplicím cestu do pohárové Evropy, v níž jste dvakrát porazili Kaiserslautern. Byl jste na tým pyšný?

Hráli jsme s Rezkem a Doležalem, kteří ještě před pár měsíci nastupovali ve druhé lize za Chomutov a najednou stáli proti týmu za osmdesát miliónů eur. Byla to obrovská výzva. Když jsme dvakrát vyhráli a postoupili, viděl jsem blaženost hráčů. A to je moje radost. S napětím čekáte, jak prodají, co se je snažíte naučit. Úspěch vás totálně těší.

Musel jste hráče hodně přesvědčovat, aby šli vaší cestou?

Je potřeba, aby někoho respektovali. Nestačí být jen kouč teoretik. Těch je tady spousta. Trenér musí mít kariéru za sebou. Je to o přirozené autoritě. Klidně mezi ně v tréninku vletím. Je to zdravá provokace, na trávníku jde všechno stranou. Přál bych vám vidět, jak mám po soubojích s Hunalem, když si mě splete s někým z mladých, za které já vždy hraju, fialové kotníky. Ale když jdu ze hřiště, musí existovat jistý odstup. Držím se vlastního konceptu. Hráči musí chtít jít za úspěchem. Vážit si šance, kterou zrovna teď drží v rukách. Když jsem přišel, řekl slovo perfekcionismus a rozhlédl se po kabině, tak jsem měl dojem, že většina kluků ani nevěděla, co to slovo znamená...

Dalo to tedy víc práce, než jste čekal?

Chvíli to trvalo. Změnit návyky. Nemusí se přece každý týden ožrat do němoty. Je to o pěstování osobnosti. Každého hráče si vážím. Nikdy bych ho neurazil vnitřně, jeho charakter. Třeba Pavel Horváth měl na naše poměry vyděláno, přidaly se k tomu problémy v soukromí... Ale on je výjimečný. Musel se kompletně změnit. Potřeboval impuls, aby pochopil, že je lídrem. Musí si uvědomit, že má odpovědnost za mužstvo i vůči mně. Ještě mu chybí třicet procent, aby byl top hráč. A já to z něj dostanu, dostanu ho na euro, pokusím se o to.

Otevřel vám úspěch s Kaiserslauternem cestu do bundesligy?

Mám plány a vize. Jsem rváč. Vím, že v Teplicích nebudu na věčnost. Působení v nejvyšší německé soutěži je velkou výzvou. Půjdu za tím jako pes, jako atlet v cílové rovince za vítězstvím. Nastartovalo mi to určitou perspektivu. Ale stojím pevnýma nohama na zemi. Abych byl připravený, chce to určitý vývoj.

Odešel byste z Teplic v průběhu sezóny? Od rozdělané práce?

Smlouvu mám do léta. A cítím odpovědnost vůči klukům i klubu. Nepodrazil bych je, nemám na to charakter. Plním tady svůj úkol. Až bude čas zralý, tak odejdu. Zatím ještě nenazrál. Musím na sobě pracovat.

Takže neprozradíte, kde je o vás zájem.

Ne, já vám k tomu opravdu víc neřeknu.

Radek Malina, Viktor Nosek, Právo

Zrušit


Podsekce:

       
  • Souhrn
  • Výsledky
  • Kalendář
  • Tabulky

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..